Constitutional Court dismisses constitutional complaint as unreasonable due to identical prior complaint and lack of constitutional violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the Environmental Life Centre against a Supreme Administrative Court ruling. The applicant argued that the lower court misapplied the law by ignoring a specific Supreme Administrative Court precedent, but the Court found the complaint unreasonable. The Court determined that the applicant had already filed an identical complaint in 2007 which was rejected, and the current challenge merely involved a debate over statutory interpretation rather than a violation of fundamental rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court rejects a constitutional complaint that is substantively identical to a previously rejected one and fails to demonstrate a violation of fundamental rights or constitutional principles.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ateliéru pro životní prostředí, o. s., občanské sdružení se sídlem Praha 4, Ve svahu 1, zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Praha 4, Za Zelenou liškou 967, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2009, čj. 6 As 48/2008 - 210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2008, čj. 5 Ca 97/2008 - 175. Tímto rozsudkem městský soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ČR, kterým zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru územního rozhodování, ze dne 15. 4. 2003, jímž byla na pozemcích v katastrálním území Krč při ulici Antala Staška umístěna stavba polyfunkční budovy ČS centrum - IT Building.
Z připojeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2008, čj. 5 Ca 97/2008 - 175, byla zamítnuta. Stěžovatel v kasační stížnosti vymezil jedinou spornou otázku, tj. problém aplikace § 12 odst. 2 zákona a tvrdil, že Městský soud v Praze rozhodl v rozporu s judikátem Nejvyššího správního soudu publikovaným pod č. 499/2005. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že obdobnou právní otázku již z podnětu stěžovatele opakovaně řešil v jiných řízeních. Jeho argumentace v předmětné věci nepřináší žádný nový pohled. Stěžovatel v zásadě namítá, že Městský soud v Praze se řídí právním názorem Nejvyššího správního soudu, který je v rozporu s jiným jeho názorem, vyjádřeným v rozhodnutí jeho rozšířeného senátu. Stěžovatel tak staví do kontrapozice dva judikáty - rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu publikované pod č. 499/2005 Sb. NSS a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 83/2002, aniž bere v úvahu základní odlišnost okruhu řešených otázek. Nejvyšší správní soud proto znovu poukázal na rozdílnou povahu obou domněle konkurenčních právních názorů, i když to již učinil ve svém rozsudku sp. zn. 6 A 83/2002.
V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu bylo vyžádáno vyjádření Nejvyššího správního soudu. V něm Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že podstatou námitek stěžovatele je argumentace, která byla již základem dřívější ústavní stížnosti téhož stěžovatele, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 1746/2007
, a jde tak svou podstatou o obdobnou právní věc. Nejvyšší správní soud proto odkázal na toto řízení a na argumentaci v rozsudku čj. 6 A 83/2002 - 65. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že stěžovatel v ústavní stížnosti vede v zásadě polemiku o obsahu a interpretaci jednoduchého práva.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu, nesouhlasí s jeho interpretací zákonné úpravy a prosazuje svůj vlastní právní názor a z toho pak konstruuje porušení svého práva na soudní ochranu.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.
Z provedeného lustra Ústavní soud zjistil, že dne 11. 7. 2007 podal stěžovatel k Ústavnímu soudu ústavní stížnost vedenou pod
sp. zn. III. ÚS 1746/07
, která byla usnesením ze dne 5. 8. 2010 odmítnuta a svým předmětem a obsahem je v podstatě totožná s touto ústavní stížností. Vzhledem k totožnosti projednávané problematiky Ústavní soud neshledal důvod pro odchýlení se od svého předchozího právního názoru, jenž zaujal v uvedeném usnesení. Proto na něj v plném rozsahu odkazuje a nepovažuje za nutné z něj cokoli citovat či opakovat. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu