Constitutional Court dismisses appeal claiming lower courts violated contractual freedom and fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a garage owner against lower court rulings denying him a claim for unjust enrichment. The complainant argued that the courts ignored contractual freedom and applied a formalistic interpretation of the mandate agreement, yet the Constitutional Court found no violation of fundamental rights. The Court ruled that general courts have the authority to interpret simple law and that the complainant's arguments were not substantiated enough to warrant intervention.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court does not review the substantive correctness of ordinary court decisions unless they violate fundamental rights protected by the constitutional order.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele prof. RNDr. E. Š. CSc., právně zastoupeného advokátem JUDr. Milanem Zábržem, Veveří 57, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2009 sp. zn. 26 C 208/2008 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2010 sp. zn. 8 Co 274/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 1. 11. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 27.200,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že je vlastníkem garáže, kterou v období od 1. 9. 2001 do 30. 6. 2004 užíval pan T. H., který však za její užívání stěžovateli nic neplatil. Stěžovatel proto uzavřel s vedlejším účastníkem J. P. příkazní smlouvu, jíž jej zmocnil k vymáhání výše uvedené pohledávky. Stěžovatel neví, zda T. H. dlužný nájem J. P. zaplatil, a proto se na něm v řízení domáhal bezdůvodného obohacení či náhrady škody. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl a krajský soud toto rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nerespektovaly smluvní volnost účastníků smlouvy a přiklonily se k formálnímu výkladu jednoduchého práva, který hraničí až se svévolí a libovůlí. Obecné soudy se neseznámily pozorně s obsahem příkazní smlouvy a dospěly k nesprávným právním závěrům.
III. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů státní moci a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů ani orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti těchto orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
K namítanému porušení spravedlivého procesu Ústavní soud opakovaně konstatuje, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.
I. ÚS 2/93
, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).
Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Obecné soudy se v rámci odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly jak otázkou bezdůvodného obohacení vedlejšího účastníka, tak i otázkou náhrady škody. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů stran výkladu jednoduchého práva.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu