Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2983/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.2983.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court fee refund denial as unfounded and inadmissible.

Numero d'incarto III.ÚS 2983/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Sittow, a.s., against lower court decisions denying a refund of court fees. The applicant argued that the courts acted as arbitrators and failed to recognize their status as a successor to the original claimant, while the courts relied on statutory provisions limiting fee refunds to the original payer. The court found the lower courts' reasoning sufficient and noted the complaint was inadmissible because the applicant did not file a request for enforcement of the prior judgment.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if they do not request enforcement of a final judgment or are clearly unfounded due to insufficient legal reasoning by lower courts.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint court fee refund procedural successor inadmissible petition enforcement request organizational state body unfounded complaint

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 107 a § 107a občanského soudního řádu
§ 13a zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 18. listopadu 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti stěžovatele SITTOW, a. s. se sídlem Praha 8, Nad Rokoskou 1228/38, zastoupeného Mgr. Janem Matějkou, advokátem se sídlem Praha, Písečná 447, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2010 sp. zn. 47 Cm 627/1995 a Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. 5 Cmo 177/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, prvým z nich nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vrácení soudního poplatku, opírající se o usnesení téhož soudu sp. zn. 47 Cm 627/95 ze dne 7. 9. 2006, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě Banky Bohemia, a. s. v likvidaci, směřující proti J. K., a rozhodnuto o vrácení soudního poplatku ve výši 500.000,- Kč žalobci. Druhým z označených rozhodnutí pak bylo usnesení soudu I. stupně jako věcně správné odvolacím soudem potvrzeno, když tento soud obsáhle v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnil své závěry o tom, že stěžovatel se v označené věci nestal ve smyslu ust. § 107 či § 107a o. s. ř. procesním nástupcem žalobce, jemuž byl nárok na vrácení soudního poplatku podle § 10 zákona č. 549/1991 Sb. přiznán, a proto stěžovatelově žádosti nemohlo být vyhověno.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po popisu skutkových okolností, z nichž zdůrazňuje smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou jím se žalobcem, jejímž předmětem byla pohledávka za státem na vrácení soudního poplatku, zpochybňuje postup soudů, přitom poukazuje na 4 odlišující se právní názory, jimiž bylo reagováno na žádost o vrácení soudního poplatku, a zároveň zpochybňuje i samotné vydání napadených rozhodnutí, když žádost o vrácení soudního poplatku byla adresována předsedovi soudu jako představiteli organizační složky státu. V této souvislosti zdůrazňuje, že šlo o již přiznaný a vykonatelný peněžitý nárok vůči státu. Soud si tak podle názoru stěžovatele přisvojil roli rozhodce, přestože současně stál v pozici povinného a rozhodoval tak o své povinnosti vůči stěžovateli i přesto, že zde existovalo pravomocné rozhodnutí, čímž zneužil svěřenou pravomoc a krátil práva stěžovatele. Vrchnímu soudu pak vytýká nelogické a vnitřně rozporné odůvodnění rozhodnutí, měl také rozpoznat, že stížnost předsedovi soudu nebyla návrhem na obnovu řízení, ale podáním orgánu, který za stát spravuje poplatky, a vytýká mu i to, že nenařídil ústní jednání v situaci, kdy hodlal zaujmout odlišné právní stanovisko, které stěžovatel nemohl předvídat. Postup účtárny soudu, městského soudu a vrchního soudu směřoval ke krácení jeho práv a současně došlo ke zneužití soudní moci, neboť o žádosti o prošetření postupu pracovnice soudu bylo rozhodováno dle soudního řádu, místo správné aplikace zákona č. 337/1992 Sb. Stěžovatel žádá, aby mohl vykonávat svá práva přiznaná pravomocným rozhodnutím městského soudu, která jako dospělou pohledávku řádně koupil, a navrhl proto zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, se nejprve zabýval obsahem napadených rozhodnutí a v tomto směru zásah do základních práv stěžovatele nezjistil. Obecné soudy, jejichž povinností nebylo nařídit ústní jednání, neboť nešlo o rozhodnutí ve věci samé, v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným, způsobem vyložily důvody, které je vedly k nevyhovění žádosti stěžovatele o vrácení soudního poplatku. Zejména odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukazem na zákon o soudních poplatcích, který nepočítá s možností vracení soudního poplatku jinému subjektu než tomu, který jej zaplatil, jakož i poukazem na ust.

§ 13a uvedeného zákona, za jehož použití postupoval podle občanského soudního řádu, následně, vycházeje ze skutkových okolností dovodil, že stěžovatel se nestal procesním nástupcem žalobce - Bohemia banky a. s. (§ 107 a § 107a o. s. ř.) a dostatečně tak vysvětlil, že nejedná-li se o procesního nástupce původního účastníka řízení, nelze stěžovateli poplatek vrátit. Na odůvodnění rozhodnutí soudu tak lze odkázat a uzavřít, že v tomto směru Ústavní soud stížnost nepovažuje za opodstatněnou. Třeba také dodat, že pokud stěžovatel, který v ústavní stížnosti opakovaně dává najevo, že "základem právního nároku stěžovatele je právo na vrácení soudního poplatku plynoucího z pravomocného rozhodnutí soudu", které, jak zdůrazňuje, "jako dospělou pohledávku řádně koupil", přichází v úvahu i otázka přípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), neboť stěžovatel - alespoň to z obsahu ústavní stížnosti neplyne - nepodal návrh na výkon rozhodnutí.

Pokud jde o stěžovatelem kritizovaný postup soudů, které podle jeho názoru napadená rozhodnutí vůbec vydávat neměly, protože podáním ze dne 27. 1. 2010 se na městský soud obracel jako na organizační složku státu, tedy jako na správní orgán, k tomu Ústavní soud, aniž uvedený postup hodnotil (a v poměru k němuž, dlužno dodat, sám stěžovatel podáním odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně i jeho obsahem přispěl), uvádí, že jednak nic nebrání tomu, aby se stěžovatel na správu soudu se žádostí o prošetření postupu účtárny soudu obrátil znovu, jakož i to, že v poměru k absenci adekvátní reakce na uvedené podání stěžovatele, v zásadě tedy k nečinnosti příslušného orgánu, poskytuje právní řád procesní prostředky ochrany práv, a tedy v tomto směru nelze ústavní stížnost považovat za přípustnou.

Z uvedených důvodů byla proto byla ústavní stížnost odmítnuta, a to zčásti jako neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zčásti jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2010

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu