Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2188/09 ECLI:CZ:US:2010:4.US.2188.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial rights regarding rent calculation and evidence assessment.

Numero d'incarto IV.ÚS 2188/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a landlord against lower court rulings on rent arrears. The landlord argued that tenants delayed claiming half the basement rent until the end of proceedings, violating his right to a fair trial and adequate time to submit arguments. The Court held that general courts are not bound by the complainant's legal views and that the lower courts properly assessed evidence and applied the law without constitutional error.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court does not intervene when general courts reach legal conclusions differing from the complainant's views, as the right to a fair trial does not guarantee a decision aligning with the litigant's specific legal arguments.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fair trial rights evidence assessment rent calculation legal reasoning procedural justice Constitutional Court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti B.Sc. P. H., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Veveří 57, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009 č. j. 35 Co 535/2008-105 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 8. 2008 č. j. 21 C 363/2007-62, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel se jako vlastník bytového domu v Praze - Nuslích žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal po vedlejších účastnících (žalovaných) uhrazení dlužného nájemného ve výši 33.668,49,- Kč s poplatkem z prodlení za užívání bytu. Uvedený nárok uplatňoval jako rozdíl mezi nájemným stanoveným a vedlejšími účastníky skutečně placeným s tím, že při výpočtu nájemného stěžovatel vycházel z výměry bytu včetně celé plochy sklepa, zatímco vedlejší účastníci od vyměřeného nájemného odečetli polovinu částky účtované jako nájemné sklepa. Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozsudkem ze dne 14. 8. 2008 č. j. 21 C 363/2007-62 vyhověl stěžovatelovu návrhu pouze co do částky 4.585,58,- Kč s poplatkem z prodlení (výrok I.), co do částky 29.081,91,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a vedlejším účastníkům přiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 11. 3. 2009 č. j. 21 C 363/2007-97 pak Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovateli přiznal ještě částku 417,83,- Kč s poplatkem z prodlení (výrok IV.) a co do částky 417,77,- Kč s poplatkem z prodlení byla žaloba zamítnuta (výrok V.). K podanému odvolání Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 5. 5. 2009 č. j. 35 Co 535/2008-105 odvolání stěžovatele v části směřující do vyhovujícího rozsudku odmítl jako nepřípustné, v části, v níž byla žaloba zamítnuta, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a pozměnil výroky o nákladech řízení.

3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká nesprávnou aplikaci práva na daný případ. Vedlejší účastníci uplatnili své tvrzení, že nájemné krátili s ohledem na úhradu pouze poloviční míry podlahové plochy sklepa, až v samotném závěru řízení před soudem prvního stupně, kdy již podle stěžovatele nebyl mu dán dostatečný prostor pro podání a doplnění závěrečných návrhů. Stěžovatel dále namítá, že Obvodní soud pro Prahu 4 použil v odůvodnění rozsudku odkazy na vyhlášku Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu a cenový výměr Ministerstva financí č. 01/2002, ačkoliv Ústavní soud tyto předpisy zrušil. Nesouhlasí také s výkladem obecných soudů k běhu prekluzivní lhůty stanovené v zákoně č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 107/2006 Sb.). Celý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 se tím stěžovateli jeví jako zmatečný a nepřezkoumatelný, přičemž odvolací soud neprověřil skutkový stav a rozsudek soudu prvního stupně pouze potvrdil. Soudy obou stupňů také podle stěžovatele zcela opomněly započítat povinnost vedlejších účastníků hradit i náklady spojené s užíváním bytu a jejich výpočet dlužné částky je proto mylný. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 21 C 363/2007, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4.

5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění obsažené v jeho rozsudku ze dne 5. 5. 2009 a navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

6. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění svých rozsudků ze dne 14. 8. 2008 a 11. 3. 2009. Ze znění rozsudků, jakož i z celého spisu, je zřejmé, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s občanským soudním řádem. Má tedy za to, že v řízení před soudem prvního stupně nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

7. Shora uvedená vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III. 8. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování ani právní závěry na jeho základě učiněné, pokud tím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.

9. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s hodnocením skutkových zjištění a právními závěry učiněnými na jejich základě nalézacím a posléze odvolacím soudem. Uplatňuje přitom argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v průběhu nalézacího řízení a v podaném odvolání (č.l. 70-71), s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.

10. Přístupem obou soudů mělo být podle stěžovatele porušeno jeho právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu. Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňuje (viz např. nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257). V posuzovaném případě však Ústavní soud takový nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry obecných soudů neshledal.

11. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám, vztahujícím se ke zjištěnému skutkovému stavu, musí Ústavní soud shodně se soudem odvolacím konstatovat, že byly provedeny důkazy v dostatečném rozsahu pro to, aby bylo možno na podkladě skutkových zjištění učinit závěr ve věci. Soud prvního stupně i soud odvolací svá rozhodnutí odůvodnily řádným a vyčerpávajícím způsobem v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (zejména § 2, § 132, § 57). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud se současně vypořádal i s námitkami stěžovatele opakovanými i v ústavní stížnosti stran výměry a charakteru sklepa jakožto místnosti a odůvodnil i stěžovatelem zpochybňované použití právních předpisů upravujících nájemné (č.l. 109-110). Podrobně taktéž vyložil, proč na daný případ nedopadá námitka prekluze podle zákona č. 107/2006 Sb. (č.l. 110-111).

12. Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by byla napadená rozhodnutí založena na právním názoru, který není ústavně konformní, a to ani vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu nezaručuje samo o sobě právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídá jeho názorům a spočívá-li podstata ústavní stížnosti toliko v polemice s právními závěry obecných soudů.

13. K právu domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jehož porušení se stěžovatel taktéž dovolává, je Ústavní soud ve vztahu k posuzované věci toho názoru, že možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku.

14. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2010

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu