Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2681/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.2681.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint mixing fee waiver proceedings with case suspension due to unpaid fees.

Numero d'incarto II.ÚS 2681/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against the regional court's decision to suspend proceedings due to unpaid court fees. The applicant argued that the courts applied unreasonable criteria for fee waivers and failed to consider his financial circumstances, conflating the separate issue of fee exemption with the procedural consequence of non-payment. The court determined that the applicant confused two distinct legal stages, noting that fee waiver requests had already been independently denied by lower courts, making the subsequent suspension a lawful procedural outcome.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismissed a complaint where the applicant conflated separate proceedings regarding fee exemption with the procedural suspension of a case due to non-payment of court fees.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal court fees suspension fee waiver proceedings procedural confusion unconstitutional complaint inadmissibility

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Bc. Martinou Mičánovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2010, č. j. 8 Co 1527/2010-42, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se podaným návrhem domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích s tím, že jím došlo k porušení práva na spravedlivý proces "chráněného Ústavou".

Napadeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2010, č. j. 27 C 645/2009-36, jímž bylo podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem. Z odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí vyplývá, že soudy vyhodnotily stěžovatelovu žalobu jako dva nároky. Jeden byl zpoplatněn částkou 600 Kč, druhý částkou 1.000 Kč. Stěžovatel žalobu opatřil pouze kolkovou známkou v hodnotě 5 Kč, byl proto vyzván k zaplacení zbývajících 1.595 Kč. Protože tak neučinil, bylo řízení o žalobě okresním soudem zastaveno. Krajský soud tento postup potvrdil jako správný a souhlasil rovněž se závěrem, že nebylo možno přihlížet ke stěžovatelem předloženému prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, které si přizpůsobil dle potřeby, a kterým se již zabýval ve svém usnesení č. j. 8 Co 476/2010-25 vydaném v téže věci.

Stěžovatel naopak s postupem obecných soudů srozuměn není. Při rozhodování vytyčily pro odpuštění poplatku dle jeho názoru nesmyslné kritérium v podobě "vážných důvodů", ačkoliv občanský soudní řád mluví jen o "poměrech". Soudy se měly zabývat jeho objektivní neschopností poplatek uhradit a řádně dokazováním vyšetřit jeho poměry. Soudy nevzaly v úvahu, že má prostředky k živobytí jen ve výši životního minima a přitom musí hradit i další náklady řízení. Stěžovatel považuje rovněž za nesprávné, že soudy požadují být obeznámeny i s podružnými okolnostmi nemožností platit poplatek. Mají přitom zkoumat důvodnost osvobození, nikoliv věrohodnost a komplexnost přiznaných poměrů. Ustanovení § 138 občanského soudního řádu bylo podle názoru stěžovatele aplikováno svévolně.

Po přezkoumání případu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. Podstata jeho neucelené a místy těžko srozumitelné argumentace, obsažené v ústavní stížnosti, směřuje proti té části řízení, v níž bylo rozhodováno o stěžovatelově osvobození od soudních poplatků, zatímco ústavní stížností napadené rozhodnutí se týká zastavení řízení o jeho žalobě z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Je zřejmé, že stěžovatel oba typy, resp. obě části řízení směšuje a zaměňuje. Jak vyplývá z textu podání, odůvodnění napadeného usnesení a databáze u Ústavního soudu napadlých a skončených věcí, možností osvobodit stěžovatele od poplatkové povinnosti se totiž obecné soudy v rámci předmětného řízení již samostatně zabývaly, přičemž důvody pro poskytnutí daného dobrodiní neshledaly. Příslušná usnesení okresního i krajského soudu stěžovatel po Ústavním soudu požadoval zrušit v řízení

sp. zn. IV. ÚS 1777/10

; návrh byl zpravodajsky odmítnut pro neodstraněné formální vady. Pokud tedy k osvobození nedošlo, nastoupila stěžovatelova poplatková povinnost, kterou nesplnil. Tato skutečnost spolu s tím, že stěžovatel byl k úhradě poplatku soudem řádně vyzván, byla mu poskytnuta dodatečná lhůta a dostalo se mu poučení o následcích nesplnění výzvy, byla pro rozhodnutí obecných soudů o zastavení řízení určující. Krajský soud tedy rozhodl podle platné právní úpravy a v jeho postupu nebylo shledáno nic protiústavního; ostatně v tomto směru stěžovatel, jak bylo řečeno, ani žádné konkrétní výhrady nevznesl. Byl to jen on sám, kdo nezaplacením soudního poplatku způsobil zastavení řízení a zmařil projednání své žaloby.

Vzhledem k obsahu stěžovatelova podání je žádoucí nad rámec výše uvedeného znovu zopakovat to, s čím byl stěžovatel seznámen již v řadě rozhodnutí o návrzích souvisejících nějak s osvobozením od poplatkové povinnosti, s nimiž se na Ústavní soud v minulosti obrátil. Ústavní soud vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů; případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek nebo v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nic takového ovšem výhrady stěžovatele ani nenaznačují.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu