Constitutional Court dismisses appeal claiming excessive discretion in evidence evaluation and property ownership determination.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding lower court rulings on property ownership. The applicant argued that the courts abused their discretion in evaluating evidence and applying the concept of good faith under Civil Code § 134. The Court determined that the lower courts' actions did not constitute an extreme excess of discretion warranting constitutional review.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if the lower courts' evaluation of evidence or application of law does not represent an extreme excess of discretion or a clear violation of legal standards.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky Z. S., zastoupené JUDr. Emerichem Slavíkem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, o ústavní stížnosti proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010 č. j. 22 Cdo 3022/2008-421 a č. j. 22 Cdo 3023/2008-423, rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2008 č. j. 31 Co 491/2007-357 a ze dne 16. ledna 2007 č. j. 31 Co 547/2006, 31 Co 599/2006-249, a rozsudkům Okresního soudu v Benešově ze dne 28. června 2007 č. j. 10 C 1513/2002-304 a ze dne 16. března 2006 č. j. 10 C 1513/2002-142, ve znění opravného usnesení ze dne 29. srpna 2006 č. j. 10 C 1513/2002-187, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v právní věci o určení vlastnictví. Tvrdila, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolu č. 1 k této úmluvě.
V podrobně rozvedeném návrhu popsala své výhrady směřující vůči hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a následnému podřazení jimi učiněných skutkových zjištění pod rámec podmínek pojmově tvořících obsah institutu vydržení, resp. dobré víry (§ 134 obč. zák.). Na podporu svých vývodů o dotčení ústavně zaručených práv stěžovatelka rovněž odkázala na judikaturu Ústavního soudu vymezující případy svévole v rozhodování obecných soudů a domáhala se, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Benešově sp. zn. 10 C 1513/2002. Po jeho prostudování a posouzení celého kritizovaného procesu jako celku (kupř. nález
sp. zn. III. ÚS 191/06
) dostatečný důvod ke kasaci napadených rozhodnutí neshledal.
V této souvislosti nutno zdůraznit, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. nálezy
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další). Totéž se stran soudního řízení vztahuje i ke zjišťování (z pohledu aplikovaných právních norem) relevantního skutkového stavu.
Projev svévole při realizaci důkazního procesu, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (při hodnocení důkazů) ze strany obecných soudů, napadená rozhodnutí dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají (srov. kupř. nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
,
II. ÚS 566/06
a další). Rovněž interpretace relevantního právního rámce jimi provedená není nepřiměřená zjištěným skutkovým okolnostem, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 303/04
,
III. ÚS 677/07
,
IV. ÚS 1181/07
), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
).
V důsledku uvedeného Ústavní soud, aniž by jakkoliv bagatelizoval jednotlivé (dílčí) námitky stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu