Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding statutory interpretation of property laws.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Bimoset, a.s., against rulings from the Regional Court in Ostrava and the Supreme Court. The applicant argued that the lower courts incorrectly interpreted statutes regarding the liquidation of the Children and Youth Fund and the ownership of real estate. The Court rejected these claims, noting that the applicant had already raised these specific legal arguments during the appeal and cassation proceedings, which were properly adjudicated by the general courts. Consequently, the Court determined that it lacked jurisdiction to re-examine these matters as they fell within the scope of ordinary judicial review rather than constitutional protection.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Article 83 of the Constitution: The Constitutional Court is not competent to review decisions of general courts on matters of sub-constitutional law or to re-examine legal interpretations already settled in appeal and cassation proceedings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti Bimoset, a. s., IČ 26063328, se sídlem Praha 5, Pod Kotlářkou 151/3, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Zátkovo nábř. 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 č. j. 32 Cdo 3151/2009-125 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2008 č. j. 11 Co 317/2008-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž měla být porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 28 C 242/2005, bylo zjištěno, že Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2008 č. j. 28 C 242/2005-44, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových - je vlastníkem nemovitostí specifikovaných v rozsudku, a to tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k názoru, že kupní smlouvy uzavřené mezi likvidátorem Fondu dětí a mládeže jako prodávajícím a stěžovatelkou jako kupující dne 17. 8. 2004 (první dvě z nich) a 9. 11. 2004 (třetí z nich) jsou neplatné pro rozpor se zákonem. V případě prvních dvou smluv shledal rozpor s ustanovením čl. I. bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže (dále jen "z.č. 364/2000 Sb."), v případě třetí z nich zjistil rozpor s ustanovením § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen "z. č. 219/2000 Sb.) .
O dovolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud dalším napadeným rozsudkem, jímž dovolání zamítl. Odkázal na své rozsudky, řešící právní otázky položené v dovolání, i na rozhodnutí Ústavního soudu, jimiž byly v rozsudcích vyslovené závěry jako ústavně konformní potvrzeny.
Stěžovatelka spatřuje neústavnost napadených rozhodnutí ve způsobu, jakým v nich byl proveden výklad čl. I. bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., a v jejich právním závěru o neplatnosti prvních dvou kupních smluv. Má za to, že likvidátor Fondu dětí a mládeže při prodeji předmětných nemovitostí dodržel zákonný postup, když je nejprve nabídl zájemcům o bezúplatný převod. Protože o ně nebyl zájem, přešly do tzv. zbývající skupiny majetku dle čl. I, bodu 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb., který měl být a také byl na základě veřejné soutěže úplatně převeden na třetí osoby. Likvidátor tedy správně vypsal veřejnou soutěž, na jejímž základě byly nemovitosti prodány stěžovatelce prvními dvěma kupními smlouvami. Stěžovatelka nevidí důvod, proč by se mělo ohledně majetku, který byl výběrovou komisí vyřazen z možnosti bezúplatného převodu, vyčkávat na rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech. Dle jejího názoru došlo k nesprávnému právnímu posouzení i třetí smlouvy podle zákona č. 219/2000 Sb. Ten je použitelný pouze v případě, že konkrétní situaci neupravuje zvláštní zákon, kterým je v dané věci zákon č. 364/2000 Sb. Právní posouzení věci dle zákona č. 219/2000 Sb. nadto vylučuje jeho ustanovení § 22 odst. 1 a 3.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s interpretací ustanovení čl. I bodu 5 písm. f) z. č. 364/2000 Sb. a ustanovení § 22 odst. 3 z. č. 219/2000 Sb. Tyto námitky stěžovatelka uplatnila již v dovolacím řízení a dovolací soud se s nimi řádně a v dostatečné míře vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na čl. 83 Ústavy nepřísluší. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález
sp. zn. IV. ÚS 188/94
, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 39, str. 281).
Odvolací i dovolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč je třeba na projednávanou věc aplikovat předmětná ustanovení čl. I. bodu 5 písm. f) z. č. 364/2000 Sb. a § 22 odst. 3 z. č. 219/2000 Sb. Nejvyšší soud tak učinil s odkazem na svou konstantní judikaturu i na judikaturu Ústavního soudu, řešící stejné otázky. Vzhledem k uvedenému nelze dojít k závěru o svévolném výkladu obou zákonných ustanovení, a ani jej nelze považovat za výraz přepjatého formalismu, jak tvrdí stěžovatelka.
Pro úplnost je třeba uvést, že provedenou lustrací a následným srovnáním návrhů podaných u Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka uplatnila obdobné námitky v dalších ústavních stížnostech, které podala jako žalovaná proti rozsudkům, jimiž bylo určeno, že Česká republika - Ministerstvo financí (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí z majetku bývalého socialistického svazu mládeže (v mezidobí spravovaného Fondem dětí a mládeže). Ústavní soud o uvedených ústavních stížnostech stěžovatelky rozhodl usneseními
sp. zn. III. ÚS 2734/08
,
IV. ÚS 2864/08
,
II. ÚS 1951/09
,
IV. ÚS 2945/09
a
I. ÚS 2518/10
, a to stejným způsobem jako v nyní posuzované věci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu