Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2069/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.2069.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming new criminal code violated fair trial rights and equality before law.

Numero d'incarto II.ÚS 2069/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant challenging the denial of retrial permission. The applicant argued that the new Criminal Code, which reduced penalties, violated his rights to fair trial and equality before the law. The court held that general courts correctly applied the law, noting that new legislation does not justify reopening a final criminal case and that the applicant failed to present new evidence.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 278 odst. 1 t. ř.; § 43 odst. 2 písm. a) zák. o ÚS: The Constitutional Court does not re-evaluate evidence or legal reasoning of lower courts; a change in substantive law after a final judgment cannot serve as grounds for reopening proceedings, and complaints based on equality before the law fail when the new law does not apply to the completed case.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal retrial permission denial new criminal code effect equality before law violation fair trial rights protection finality of criminal judgment evidence admissibility standard

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 278 odst. 1 trestního řádu
V projednávané věci obecné soudy neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení, neboť stěžovatel nenavrhl žádné nové důkazy či skutečnosti ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 39 Listiny základních práv a svobod
čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod
39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu dle čl.
čl. 8 Listiny základních práv a svobod
čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
8 Listiny a právo na rovnost před zákonem, garantované mu čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
§ 16 odst. 1 trestního zákona
§ 16 odst. 1 trestního zákona a nově § 2 odst.
§ 2 odst. 1 trestního zákoníku
1 trestního zákona a nově § 2 odst. 1 trestního zákoníku) nebylo možno ve stěžovatelově případě aplikovat, neboť uvedené pravidlo lze použít pouze v rámci řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. H., zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 40 T 15/2009-34 ze dne 18. 3. 2010 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 32/2010-49 ze dne 29. 4. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny a právo na rovnost před zákonem, garantované mu čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z obsahu připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 52 T 2/2003-1656 ze dne 22. 4. 2005, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 105/2006 ze dne 16. 3. 2006, uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 140 odst. 1 alinea prvá, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon").

Dne 11. 11. 2009 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy uvedeného trestního řízení, který Krajský soud v Brně napadeným usnesením č. j. 40 T 15/2009-34 ze dne 18. 3. 2010 zamítnul. Stejným způsobem postupoval i Vrchní soud v Olomouci, jenž jako nedůvodnou zamítnul stěžovatelem posléze podanou stížnost, a to usnesením č. j. 6 To 32/2010-49 ze dne 29. 4. 2010.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům příliš formalistický přístup při posuzování splnění podmínek pro povolení obnovy trestního řízení, kdy ani jednu z nových skutečností či důkazů neshledaly v tomto směru za dostačující, čímž mu odepřely "možnost nápravy" a porušily právo na spravedlivý proces a další namítaná práva.

Za skutečnost soudu dříve neznámou, jež byla ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve způsobilá odůvodnit jiné rozhodnutí o trestu, považuje stěžovatel především nabytí účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ke dni 1. 1. 2010, který ve svém ustanovení § 233 odst. 3 výrazně zmírnil trestní sankci ukládanou za stěžovatelem spáchaný trestný čin. Původní trestní sazba u trestu odnětí svobody činila dle § 140 odst. 3 trestního zákona 10 až 15 let, přičemž stěžovateli byl uložen trest ve výměře 10 roků. Nová právní úprava udává pro totožnou skutkovou podstatu, upravenou v § 233 odst. 3 trestního zákoníku, trestní sazbu trestu odnětí svobody v trvání 5 až 10 let. Z uvedeného je patrné, že zatímco podle předchozí právní úpravy byl stěžovateli uložen trest na spodní hranici trestní sazby, jedná se nově podle trestního zákoníku již o trest až na samé horní hranici trestní sazby, uložený trest je tedy ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu a i ve zřejmém nepoměru s jeho účelem, jak stanoví § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Tuto skutečnost obecné soudy odmítly akceptovat, stejně tak nebraly na zřetel čl. 40 odst. 6 Listiny, podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Porušení "základního práva rovnosti před zákonem" stěžovatel dovozuje z rozdílného postavení osob odsouzených za trestný čin padělání a pozměňování peněz před 31. 12. 2009, kterým byl za totožný trestný čin uložen trest až dvojnásobně vyšší, než je tomu u osob odsouzených za účinnosti nového trestního zákoníku. Stěžovatel poukazuje na ustanovení § 419 trestního zákoníku, které na takovou situaci nepamatuje a přispívá tak k dané nerovnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud již v minulosti ve vztahu k institutu obnovy řízení uvedl, že se jedná o mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 792/02

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 31, str. 281 a násl., a usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 178/03

, publikováno tamtéž, svazek 33, usnesení č. 20, str. 417 a násl.).

V projednávané věci obecné soudy neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení, neboť stěžovatel nenavrhl žádné nové důkazy či skutečnosti ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. U části předložených důkazů stěžovatel nedokázal zdůvodnit, proč tyto důkazy nebyly provedeny v původním řízení, nebo proč si myslí, že by tyto mohly zvrátit původní výroky o vině, trestu nebo o náhradě škody, ostatní důkazy nesplňovaly podmínku novosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 23/93

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41 a násl.). Je tedy na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci, což obecné soudy učinily, a to způsobem, jenž Ústavní soud shledal ústavně konformním.

Pokud bylo ze strany stěžovatele poukazováno na účinnost nového trestního zákoníku a jeho případné dopady na posouzení uloženého trestu, obecné soudy dospěly k závěru, že změna právní úpravy není důvodem pro povolení obnovy řízení. Ani v tomto případě jim nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť právní názor, o nějž byla napadená rozhodnutí opřena, byl plně v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu (k účinkům přijetí trestního zákoníku a vlivu jeho účinnosti na možnost obnovy řízení srov. nejnověji usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 1306/10

a

sp. zn. II. ÚS 1953/10

, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Lze rovněž přisvědčit argumentaci obecných soudů, že ustanovení o časové působnosti trestního zákona (čl. 40 odst. 6 Listiny, resp. § 16 odst. 1 trestního zákona a nově § 2 odst. 1 trestního zákoníku) nebylo možno ve stěžovatelově případě aplikovat, neboť uvedené pravidlo lze použít pouze v rámci řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno. Tato skutečnost v trestní věci vedené proti stěžovateli nenastala, neboť předmětné řízení bylo pravomocně ukončeno ještě před účinností trestního zákoníku.

Nejsou správné ani stěžovatelovy úvahy o porušení zásady rovnosti občanů před zákonem. Princip rovnosti před zákonem v obecné rovině znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně. V nyní posuzované věci o tvrzenou rovnost nejde a jít nemůže, neboť na stěžovatele se nový trestní zákoník nevztahoval.

Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádná pochybení, svědčící o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu