Constitutional Court dismisses appeal as constitutionally unfounded due to lack of fundamental rights violation in criminal law interpretation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint without a hearing, ruling it constitutionally unfounded. The petitioner challenged the conviction for damaging a creditor under Section 256 of the Criminal Code, arguing it should have been reclassified as preferential treatment of a creditor under Section 256a. The Court held that interpreting general legal provisions and criminal offense elements is exclusively the domain of ordinary courts, not the Constitutional Court. Since the lower courts properly interpreted the law and found no indication of a fundamental rights violation, the appeal was rejected.
Regesto Legislator
Generato dall'IASection 43 paragraph 2 letter a) of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court lacks jurisdiction to interpret general legal provisions or criminal offense elements, intervening only when such interpretation violates fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou, se sídlem Masarykovo nám. 22, 695 01 Hodonín, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 102 T 217/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 5 To 608/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 5 Tdo 282/2008, za účasti Okresního soudu v Karviné, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 102 T 217/2004 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 5 To 608/2006 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jenž taktéž napadá, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), kterého se dopustil tím, že jako jednatel obchodní společnosti MARON spol. s r. o. znemožnil poměrné uspokojení pohledávek jejích věřitelů.
Stěžovatel především nesouhlasí s právními závěry obecných soudů. Byl odsouzen za to, že zmařil uspokojení svého věřitele a způsobil škodu velkého rozsahu tím, že učinil neupotřebitelnou část svého majetku ve smyslu § 256 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Stěžovatel však připomíná objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele dle § 256a trestního zákona, kterou naplní ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Z judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 242/2004) vyplývá, že zvýhodnění věřitele ve smyslu § 256a trestního zákona spočívá v tom, že se věřiteli od dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky, dostalo plnění neodpovídajícího zásadě poměrného uspokojení (§ 32 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka. Plnění, jež neodpovídá zásadě poměrného uspokojení, může být za takových okolností věřiteli poskytnuto i vzájemným započtením objektivně existujících pohledávek. Zmaření uspokojení věřitele jednáním uvedeným v § 256a trestního zákona je ve vztahu speciality k poškozování věřitele podle § 256 trestního zákona a proto je jednočinný souběh trestných činů podle těchto ustanovení vyloučen a případy, jež jsou řešeny v konkursním řízení, je třeba posuzovat jako trestné činy zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona.
Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že konkursní řízení společnosti MARON spol. s r. o. není doposud skončeno a příslušný soud doposud neschválil rozvrhové usnesení, z kterého by bylo zřejmé, jakou částku který věřitel obdržel. Pokud by bylo pravdivé tvrzení uvedené soudem prvého stupně, tedy že stěžovatel způsobil škodu ve výší 35.000.000 Kč a že jím znehodnocený majetek je bezcenný, pak podle výroku soudu první instance by se nenacházel ve společnosti majetek, jež by mohl sloužit k uspokojení pohledávek věřitelů a za takového stavu by soud byl nucen zamítnout konkurs pro nedostatek majetku. To se však nestalo.
Stěžovatel je také přesvědčen, že nebylo dostatečně prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, ze kterých důkazů je závěr o naplnění subjektivní stránky u stěžovatele vyvozen a kterými důkazy byla vyvrácena jeho obhajoba.
Stěžovatel má z uvedených důvodů za to, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelovu nesouhlasu s právní kvalifikací jeho jednání Ústavní soud konstatuje, že výklad jednotlivých ustanovení obecného práva, včetně znaků jednotlivých skutkových podstat zakotvených trestním zákonem a obdobných otázek, je plně na obecných soudech. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Teprve pokud by výklad přijatý obecnými soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Jednotlivé soudy pouze provedly výklad obecného práva jako orgány k tomu oprávněné a svá rozhodnutí v tomto směru řádně a podrobně odůvodnily (zejména viz odůvodnění usnesení soudu Nejvyššího). Uvedené přitom platí i pokud jde problematiku výše způsobené škody.
Soudy se pečlivě věnovaly i otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu, kdy uvážily, že v případě trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) trestního zákona se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník jedná s cílem vyhnout se plnému nebo alespoň částečnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. V posuzované věci obviněný věděl o stavu úpadku dané obchodní společnosti, i o tom, že za tohoto stavu jsou předmětné nemovitosti použitelné k alespoň částečnému uspokojení pohledávek jejích věřitelů. Přesto nepodnikl nic, co by zabránilo znehodnocení majetkové podstaty dlužníka, jehož jménem jednal v inkriminované době, ale naopak majetek použitelný k uspokojení pohledávek věřitelů učinil neupotřebitelným k tomuto účelu (viz str. 10-12 rozsudku okresního soudu, str. 4-5 rozsudku krajského soudu, str. 8-9 usnesení Nejvyššího soudu).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu