Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 2323/10 ECLI:CZ:US:2010:1.US.2323.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaints regarding a prosecutor's order to transfer a case to another judge.

Numero d'incarto I.ÚS 2323/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by three defendants against a District Court decision ordering the case to be tried by a different judge. The defendants argued that the appellate court violated the principle of *in dubio pro reo* by repeatedly transferring the case without sufficient cause. The court ruled that the order was a procedural step within the ongoing trial, not a final decision, and that the repeated transfers were justified by serious flaws in the lower court's evaluation of evidence.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 262 of the Criminal Procedure Act; § 43(1)(e), § 43(2)(a) of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court is not a super-review instance for general court decisions; orders to transfer cases to another judge are procedural steps within an ongoing trial and do not constitute final decisions subject to constitutional review unless they demonstrate a violation of fundamental rights of such gravity that no other remedy exists.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility procedural step finality transfer of case to another judge in dubio pro reo principle evaluation of evidence flaws subsidiarity of constitutional review Criminal Procedure Act § 262

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 262 of the Criminal Procedure Act
§ 43(1)(e) of the Act on the Constitutional Court
§ 43(2)(a) of the Act on the Constitutional Court

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. K., 2) J. Š. a 3) P. V., všech zastoupených JUDr. Jiřím Navrátilem, advokátem se sídlem Brno, Zatloukalova 35, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 8 To 202/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včasné ústavní stížnosti J. K., J. Š. a P. V. (dále jen "stěžovatelé") navrhli zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pro údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Zmíněným usnesením odvolací soud, k odvolání státního zástupce, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 2 T 3/2008, kterým byli stěžovatelé zproštěni obžaloby pro pokračující trestné činy ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými potřebami podle § 193 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které jsou stíháni [§ 226 písm. a) trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Současně rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně a podle § 262 TrŘ nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Podle stěžovatelů je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, protože ten, na rozdíl od soudu prvního stupně, nerespektoval zásadu in dubio pro reo. S ohledem na tento závěr jsou přesvědčeni, že byli již dvakrát odňati svému soudci bez řádného důvodu.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

Stěžovatelé navrhují zrušit usnesení odvolacího soudu jako celek, tedy i v části, kterou bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrácena k novému rozhodnutí a projednání.

V této souvislosti Ústavní soud opět poukazuje na princip minimalizace svých zásahů do činnosti soudů obecných a na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti "konečným" rozhodnutím, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy tedy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 339/01

, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). Za taková "konečná" rozhodnutí je sice možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. V případě rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí (§ 258 odst. 1, § 259 odst. 1 TrŘ) v zásadě nejde o finální rozhodnutí, ale jen o dílčí rozhodnutí, které je neoddělitelnou částí celého trestního řízení, jež takto není skončeno a dále pokračuje. Stěžovatelé mají možnost v jeho rámci uplatňovat své argumenty, pokud jde o vady v hodnocení důkazů či o skutkovou rovinu věci, chránit si svá procesní práva, včetně práva na obhajobu. Tím, že se věc nachází v řízení před soudem prvního stupně, zůstávají stěžovatelům zachovány i všechny procesní prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jejich práv, jimiž mohou napadat nepříznivé meritorní rozhodnutí, včetně dovolání.

Proto je nutno ústavní stížnost v této části považovat za nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Přípustnou je ta část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé napadají výrok odvolacího soudu, kterým rozhodl, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.

Podstatou této části ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů ohledně aplikace § 262 TrŘ odvolacím soudem a jeho (ne)dostatečného zdůvodnění. I v otázce posouzení ústavní konformity postupu odvolacího soudu podle § 262 TrŘ je třeba vycházet z principu, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není další "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ani mu nepřísluší role arbitra, jenž by měl řešit případné konflikty mezi soudem prvního stupně a soudem odvolacím, resp. posuzovat správnost názorů toho kterého z nich.

Možnost přikázat věc jinému senátu (samosoudci) je přímo upravena zákonem (§ 262 TrŘ) a pokud soud vydá takové rozhodnutí, které dostatečně odůvodní, jak tomu bylo v projednávané věci, není možné v samotné aplikaci § 262 TrŘ shledávat zásah do zaručených práv stěžovatele, a to i přesto, že takové rozhodnutí má mít s ohledem na čl. 38 odst. 1 Listiny výjimečný charakter. Nelze jej použít pouze proto, aby bylo dosaženo (za každou cenu) jiného rozhodnutí soudu prvního stupně, shodného s míněním soudu odvolacího, ale vyžaduje poukaz na vady tak závažného rozsahu a charakteru, k nimž docházelo za dosavadního složení senátu (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 90/95

).

Odvolací soud ve věci rozhodoval již třikrát, z toho dvakrát v roce 2009, kdy usnesením ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 8 To 535/2009, mj. rozhodl, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, a potřetí v roce 2010 nyní napadeným usnesením. Ve svých rozhodnutích soudu prvního stupně opakovaně vytýkal závažné nedostatky v rámci hodnocení provedených důkazů podle § 2 odst. 6 TrŘ. Poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně ve svém novém rozhodnutí, prakticky totožném s předchozím zrušeným rozsudkem, opětovně nerespektoval pokyny obsažené v předchozím kasačním rozhodnutí. Ze strany odvolacího soudu se primárně jedná o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kterému vytkl, že opakovaně nehodnotil všechny důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, ale jednostranně některé důkazy opomíjel. V této souvislosti poukázal na důkazy, které soud prvního stupně opakovaně neprovedl nebo je opomněl zahrnout do své argumentace, či se nimi nevypořádal, a rozhodnutí tak není objektivní a spravedlivé. Soud prvního stupně takto jednal opakovaně, což nelze akceptovat.

Pokud tedy soud prvního stupně nezhodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, nepřihlédl ke všem skutečnostem relevantním pro posouzení viny stěžovatelů, nešlo o formální vadu odůvodnění rozsudku ve smyslu § 125 odst. 1 TrŘ, ale o vadu závažného charakteru, spočívající v postupu odporujícím ustanovení § 2 odst. 6 TrŘ, majícím za následek důvodnou pochybnost o schopnosti samosoudce nejen respektovat závěry odvolacího soudu, ale zejména rozhodnout objektivně a spravedlivě. Tato skutečnost je nepochybně adekvátním důvodem pro daný postup a odvolacímu soudu nelze vytýkat neodůvodněné použití § 262 TrŘ.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu