Constitutional Court dismisses complaint claiming court clerk lacked authority to impose fines under civil procedure law.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by CUPROSAN Bohemia s.r.o. against lower court decisions imposing a fine for failing to submit documents to the Commercial Register. The complainant argued that only a senate president could impose such fines under the Civil Procedure Code, while the court held that the fine was a simple administrative act delegated to clerks. The court rejected the claim as clearly unfounded, noting the complainant raised no new arguments and that the fine amount was too trivial to constitute a violation of fundamental rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 200de of the Civil Procedure Code; § 6 para. 2 letter o) of the Rules of Procedure for District and Regional Courts: The Constitutional Court holds that fines imposed by court clerks for procedural violations are administrative acts within their delegated authority and do not constitute a violation of the right to a judge or a fair trial when the amount is minor.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: CUPROSAN Bohemia s. r. o., se sídlem Ostrava - Přívoz, Slovenská 1085/1a, zastoupené Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem Ostrava - Mariánské Hory, 28. října 219/438, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Cmo 31/2010, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2009, čj. F 39325/2009, C 40595/L, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu", stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými bylo údajně porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem.
Stěžovatelka tvrdí, že Krajský soud v Ostravě byl, při vydání napadeného rozhodnutí, kterým jí uložil pořádkovou pokutu, nesprávně obsazen soudní tajemnicí, neboť pokutu podle § 200de zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), může uložit jen předseda senátu. Vrchní soud v Olomouci (dále "odvolací soud") pak nesprávně dovodil, že zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se na její věc nevztahují. Uložení pokuty patří mezi jednoduché věci obchodního rejstříku, k nimž jsou podle ustanovení § 6 odst. 2 písm. o) vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále "vyhláška o jednacím řádu"), oprávněni i soudní tajemníci. Podle stěžovatelky je ukládání pokut rozhodovací činností výrazně zasahující do práv a povinností příslušného subjektu, přičemž samotné ustanovení § 200de OSŘ odkazuje na přiměřený postup podle ustanovení § 53 téhož zákona.
Stěžovatelka dále odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2007, čj. 5 Cmo 74/2007 - 18, kterým uvedený soud shledal, že uložení pokuty v typově shodné věci nemůže být soudní tajemnicí provedeno.
II. Z ústavní stížnosti a připojených listin ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 11. 2009, čj. F 39325/2009, C 40595/L, uložil stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 4.000,- Kč, neboť přes výzvu nedoložila ve stanovené lhůtě listiny do Sbírky listin. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Cmo 31/2010, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
III. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumenty stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka jejím prostřednictvím uplatňuje totožné námitky, které již učinila obsahem svého odvolání, přičemž odvolací soud se s nimi v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí zevrubně zabýval a vysvětlil jí, že uložení pořádkové pokuty za nepředložení příslušných listin do jejich sbírky v rámci Obchodního rejstříku spadá pod "výkon jednoduchého úkonu" podle § 6 odst. 2 písm. o) vyhlášky o jednacím řádu, jímž může předseda soudu pověřit soudní tajemníky a justiční čekatele.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřichází s ničím novým a porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv spatřuje pouze v tom, že odvolací soud rozhodl v její věci odlišně od jejího právního názoru. Jeho argumentaci nelze z ústavněprávního hlediska cokoli upřít, stěžovatelka ostatně nic takového ani netvrdí a omezuje se pouze na nesouhlas s jeho právním názorem, jenž však sám o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Totožnou argumentaci stěžovatelka uplatnila i ve svých předcházejících ústavních stížnostech, vedených pod
sp. zn. II. ÚS 1151/10
,
III. ÚS 1491/10
a
IV. ÚS 1567/10
, které byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Ani první senát Ústavního soudu neshledal důvod odchýlit se od takto již dříve vyjádřených závěrů, a proto na ně pro stručnost pouze odkazuje.
Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že, jak stěžovatelku již dříve zpravil, se jedná v její věci o tzv. bagatelní částku, která zpravidla pro svou výši představovat porušení základních práv a svobod není schopna. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 602/05
,
sp. zn. III. ÚS 748/07
,
sp. zn. I. ÚS 931/08
,
sp. zn. IV. ÚS 697/09
a další) dal v této souvislosti v minulosti opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu