Constitutional Court dismisses constitutional complaint against minor civil judgment for lack of fundamental rights violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by B & B International s.r.o. against a regional court judgment ordering the payment of a minor sum and legal costs. The company argued that the lower court violated its procedural rights and failed to properly assess the case, yet the Constitutional Court determined that general courts are not bound to review every decision. The court ruled that the complaint was clearly unfounded because the disputed amount was trivial and the lower court's decision did not infringe upon fundamental rights protected by the Constitution.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court; Article 83 of the Constitution: The Constitutional Court is not empowered to interfere with the decision-making of general courts unless they act beyond the limits of constitutionally guaranteed fundamental human rights, and its role is not to replace factual or legal assessments of general courts.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky B & B International s.r.o., se sídlem v Borové 57, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 4 ECm 7/2009-55 ze dne 2. dubna 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i ostatní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv vyplývajících z čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "soud") sp. zn. 4 ECm 7/2009 Ústavní soud zjistil, že soud v záhlaví citovaným rozhodnutím uložil stěžovatelce zaplatit Ochranné organizaci autorské - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, o. s. (dále jen "žalobkyně") částku 8.626,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 8.626,50 Kč ode dne 19. května 2008 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o sedm procentních bodů a nahradit žalované náklady řízení ve výši 15.530,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že soud porušil její procesní i další práva, a to např. absencí poučení soudu vůči stěžovatelce (aniž by absentující poučení blíže specifikovala) a zejména pak z důvodu nesprávného právního posouzení věci a odsouzení stěžovatelky k úhradě pro ni značné částky, aniž by k tomu byly splněny zákonné důvody a podmínky. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že se soud nezabýval její obranou, k její obraně při svém rozhodování nepřihlédl, vycházel z důkazů, které stěžovatelka zpochybnila, a nepřihlédl k námitce promlčení, v důsledku čehož rozhodl nesprávně. V záhlaví citované rozhodnutí má podle stěžovatelky značný negativní dopad do jejího právního postavení a negativně zasahuje i do jejího majetku tím, že byla odsouzena k zaplacení žalované částky a nákladů řízení, aniž by to bylo důvodné.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
V projednávaném případě je podstatnou též ta skutečnost, že předmětem řízení bylo rozhodnutí o částce 8.626,50 Kč, kterou lze označit za bagatelní. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 602/05
,
sp. zn. III. ÚS 748/07
,
sp. zn. I. ÚS 931/08
,
sp. zn. IV. ÚS 697/09
a další) přitom dal již v minulosti opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Podle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky soud postupoval a v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Ústavě, Listině i Úmluvě. Své rozhodnutí logicky, přehledně, srozumitelně a dostatečně odůvodnil, vypořádal se s rozhodujícími skutečnostmi i námitkami a argumenty stěžovatelky, přičemž jeho závěry rozhodně nelze podle náhledu Ústavního soudu označit ani za projev libovůle, ani za extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud tak žádný důvod pro svůj kasační zásah neshledal.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu