Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2311/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.2311.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding application of commercial code limitation periods to unjust enrichment claims.

Numero d'incarto III.ÚS 2311/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's decision to dismiss a limitation defense. The lower courts applied commercial code limitation rules to a debt claim based on unjust enrichment, which the applicant argued violated the Constitution by misclassifying the relationship as non-commercial. The Court found no constitutional violation because the Supreme Court's reasoning aligned with established case law and did not infringe upon the applicant's rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as obviously unfounded when the lower court's interpretation of limitation periods corresponds with established jurisprudence and does not violate constitutional rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint limitation period unjust enrichment commercial code constitutional violation supreme court judicial review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti Ing. M. M., PhDr., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 292/2010 ze dne 18. 5. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu a domáhá se jeho zrušení.

Napadeným rozhodnutím bylo, jak je patrno z jeho obsahu i obsahu připojených příloh - rozhodnutí soudů I. a II. stupně, odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 56 Co 375/2008 ze dne 19. 5. 2009, jímž byl s podrobným zdůvodněním potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 20 C 190/2004 ze dne 6. 9. 2007, kterým jmenovaný soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatele, aby žalované společnosti Vítkovice, a. s. byla stanovena povinnost zaplatit mu částku 15.017.888,40 Kč s příslušenstvím. Žalobě nebylo vyhověno (kromě jiných důvodů - nedostatku aktivní legitimace stěžovatele a zániku předmětné pohledávky v důsledku jejího nepřihlášení v rámci řízení o vyrovnání) také proto, že pohledávka stěžovatele, kterou získal jeho právní předchůdce na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 8. 11. 1995, jež vznikla z titulu bezdůvodného obohacení, je promlčena, přičemž pokud jde o délku promlčecí doby a jejího běhu, vycházel soud za použití ustanovení § 261 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000, z ustanovení § 107 odst. 1, 2 občanského zákoníku.

Dovolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl, když učinil závěr, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Osvětlil i odlišnost případu řešeného rozhodnutím sp. zn. 35 Odo 619/2002, připouštějícím ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti aplikaci ustanovení o promlčení podle obchodního zákoníku na nároky z bezdůvodného obohacení s tím, že východiskem těchto úvah je předpoklad, že bezdůvodné obohacení vzešlo z obchodního závazkového vztahu, tj. vztahu řídícího se obchodním zákoníkem, kterýžto předpoklad v posuzované věci naplněn nebyl.

Proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po podrobném popisu skutkového děje obsáhle polemizuje se závěry obecných soudů, které při posuzování žalovaným vznesené námitky promlčení vycházely, jak shora naznačeno, s odkazem na v době uzavírání postupní smlouvy účinné právní úpravy - ustanovení § 261 obchodního zákoníku, z ustanovení § 107 občanského zákoníku, a to v podstatě s odůvodněním, že vztah založený postupní smlouvou ze dne 8. 11. 1995, jejíž vznik a nároky z ní vzešlé třeba posuzovat podle právní úpravy platné v době uzavření smlouvy, nemohl být vztahem obchodním. Stěžovatel je naopak, z důvodů, které rozvedl, přesvědčen o tom, že šlo o obchodní závazkový vztah, má za to, že aplikace ustanovení § 261 odst. 6 obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni 8. 11. 1995, provedená obecnými soudy je protiústavní. Obecné soudy podle něj aplikací a interpretací uvedeného ustanovení postupovaly zjevně v rozporu s účelem a smyslem obchodního zákoníku, jež je základní normou obchodního práva, která má obecně upravovat vztahy mezi podnikateli, a v důsledku toho zasáhly do principu spravedlnosti, rovnosti a práva na ochranu vlastnického práva. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Nejvyšší soud své závěry o nepoužitelnosti příslušných ustanovení obchodního zákoníku na posouzení promlčecí doby v daném případě náležitě objasnil. Učinil tak způsobem, v němž Ústavní soud neshledal protiústavnost, úvahy jmenovaného soudu vedoucí k uvedenému závěru odpovídají judikatuře dovolacího soudu, vycházející z judikatury Ústavního soudu, kterou také v rozhodnutí citoval, a proto lze na jeho zdůvodnění zcela odkázat a uzavřít, že zásah do ústavně zaručovaných práv stěžovatele napadeným rozhodnutím zjištěn nebyl. Proto byla jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2010

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu