Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2189/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.2189.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding criminal conviction and evidence evaluation under Czech law.

Numero d'incarto III.ÚS 2189/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of illegal drug production and possession. The applicant argued that lower courts failed to properly evaluate evidence and violated fundamental rights, but the Court found no extreme discrepancy between the evidence and the court's factual findings. Consequently, the Court determined that the lower courts' decisions were legally sound and did not warrant constitutional review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu; Ústava ČR: The Constitutional Court will not review the evaluation of evidence by ordinary courts unless there is an extreme discrepancy between the evidence and the court's findings indicating judicial arbitrariness.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal evidence evaluation review judicial arbitrariness standard criminal conviction appeal fundamental rights protection

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2010 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. E., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 4 Tdo 246/2010, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2009 sp. zn. 11 To 61/2009 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2009 sp. zn. 4 T 22/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 4, čl. 10, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1, čl. 6 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice s ostrahou. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze zamítl. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí odmítl.

Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy dostatečně nezohlednily jeho obhajobu a nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav. Konkrétně dále namítal, že jednání, jež je ve skutkové větě popsáno, nemá všechny formální znaky trestného činu. Stěžovatel podrobně kritizoval provádění a hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Namítal, že závěr o jeho vině je založen toliko domněnkami a nikoli objektivními důkazy. Stěžovatel dále uváděl, že Nejvyšší soud zcela ignoroval námitky obsažené v dovolání. Obecné soudy dále dle stěžovatele zneužily zásadní zásady ovládající trestní řízení a nerespektovaly mantinely pro volné hodnocení důkazů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález

sp. zn. I. ÚS 4/04

, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález

sp. zn. I. ÚS 553/05

, N 167/42, SbNU str. 407).

Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. Obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních důkazů a zejména krajský soud detailně zdůvodnil, o které skutečnosti a důkazy opřel svá rozhodnutí. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy když kvalifikovaly jednání stěžovatele jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval námitky, které předložil ve svém dovolání. Nejvyšší soud se s těmito námitkami dostatečně a podrobně zabýval. V odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč byla otázka spáchání uvedeného trestného činu jasně posouzena a z jakých důvodů jsou námitky stěžovatele stran právní kvalifikace neopodstatněné (viz str. 7 až 10 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Obdobně se Nejvyšší soud zabýval i otázkou zavinění stěžovatele, jakož i jeho dalšími námitkami, které opětovně opakuje i v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech, a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů sám o sobě neznamená porušení základních práv stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud nezjistil tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a jeho návrh, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2010

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu