Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible due to pending appeal proceedings violating subsidiarity.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint and request for stay of execution. The applicant had filed an appeal against a Supreme Court judgment, which was still pending at the time of the complaint. The Court ruled that the existence of the pending appeal prevented the Constitutional Court from examining the merits of the complaint, as doing so would infringe on the ordinary court's jurisdiction and violate the principle of subsidiarity.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: The Constitutional Court must respect the subsidiarity of constitutional review and cannot examine the merits of a complaint if the applicant has already utilized other procedural remedies, such as an appeal, that are still pending.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2010 soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky INTEREKO V.M., spol. s r. o., se sídlem Náměstí 84, Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem se sídlem Radlická 663/28, Praha 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 133/2009-328 ze dne 7. 6. 2010 a o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 133/2009-328 ze dne 7. 6. 2010, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 24. 8. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a současně odložení jeho vykonatelnosti do doby, než bude o její ústavní stížnosti Ústavním soudem rozhodnuto.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze sdělení Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 133/2009-328 ze dne 7. 6. 2010 dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přičemž dovolací soud doposud ve věci stěžovatelky nerozhodl.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že dovolání je nutno považovat za procesní prostředek k ochraně práv ve smyslu § 75 odst. 1, resp. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka může v jeho rámci namítat mj. i porušení svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelka sice nebyla povinna tento mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti využít, neboť přípustnost opravného prostředku závisí v tomto konkrétním případě na uvážení Nejvyššího soudu [§ 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 občanského soudního řádu], nicméně jestliže se rozhodla dovolání podat a jestliže řízení o něm stále probíhá, brání tato skutečnost meritornímu projednání její ústavní stížnosti. Pokud by se totiž Ústavní soud ústavní stížností meritorně zabýval dříve než ve věci rozhodne Nejvyšší soud, zasáhl by nepřípustně do jeho kompetence a porušil by zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud odkládal své rozhodnutí do doby až bude znám výsledek dovolacího řízení, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž není žádný důvod, neboť stěžovatelka může poté, co bude Nejvyšším soudem o jejím dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž jí s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího.
Z takto vyložených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2010
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj