Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 2096/10 ECLI:CZ:US:2010:1.US.2096.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded regarding employment agency exclusion.

Numero d'incarto I.ÚS 2096/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint as manifestly unfounded. The applicant argued that his exclusion from the employment agency register violated his fundamental rights due to procedural errors in proving the termination of his director role. The court ruled that the Constitutional Court does not review the legality of lower court decisions but only protects constitutional rights, finding the administrative agency's actions lawful and the applicant's inaction the cause of the negative outcome.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 83 odst. 1 Ústavy; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court rejects constitutional complaints that merely challenge the legality of administrative or judicial decisions without demonstrating a violation of fundamental rights protected by the constitutional order.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal manifestly unfounded fundamental rights protection employment agency exclusion Constitutional Court jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 83 Ústavy
Art. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 1. září 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. R., zastoupeného JUDr. Janem Vyjídákem, advokátem, se sídlem Potoční 36, 785 01 Šternberk, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 41/2010 ze dne 19. května 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 4. 8. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 26 odst. 3, čl. 27 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). K žádosti stěžovatele o prodloužení lhůty k odstranění vad uvedené v ústavní stížnosti ze dne 4. 8. 2010 Ústavní soud uvádí, že lhůta byla rozhodnutím Ústavního soudu č. j.

I. ÚS 2096/10-11

ze dne 4. 8. 2010, doručeném stěžovateli dne 6. 8. 2010, prodloužena o 15 dní. Žádné další doplnění ústavní stížnosti Ústavnímu soudu doručeno nebylo, a proto přistoupil k jejímu projednání.

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 41/2010 ze dne 19. 5. 2010 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 2 Cad 51/2008 ze dne 18. 8. 2009, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č. j. 2007/62618-442 ze dne 17. 3. 2008. Tímto rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ČR bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci ze dne 25. 7. 2007, kterým byl stěžovatel vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu, že byl jednatelem dvou společností. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jehož obsah je účastníkům řízení znám.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byl nesprávně vyřazen z evidence mezi uchazeči o zaměstnání. Podle jeho názoru jeho funkce jednatele ve dvou společnostech zanikla dne 4. 5. 2004. Domnívá se, že úřad práce nesprávně požadoval jiné doklady než jím předložený dopis o odstoupení ze dne 1. 5. 2004 a usnesení valné hromady resp. jediného společníka obou společností ze dne 4. 5. 2004, které dle vyjádření stěžovatele dokládají, že jeho odstoupení nebylo projednáno, ač projednáno být mělo, a tím jeho funkce zanikla. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že úřad práce postupoval mimo meze stanovené mu zákonem, když formou „oznámení“ zaslal stěžovateli vyrozumění o zrušení jeho evidence mezi uchazeči o zaměstnání.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Ústavní soud dodává, že obdobnou problematikou se zabýval již v nálezu

sp. zn. II. ÚS 435/09

ze dne 2. 6. 2009, nicméně je toho názoru, že závěry v něm obsažené se na nyní projednávaný případ nevztahují, když důvodem pro vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání bylo odmítnutí stěžovatele svá tvrzení o zániku funkce jednatele společností, resp. předložení návrhu na výmaz funkce jednatelů rejstříkovému soudu, věrohodně úřadu práce prokázat, a neučinil tak ani v průběhu řízení před obecnými soudy. Stěžovatel tak svou pasivitou – neosvědčením skutečností rozhodných pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, sám zapříčil jím vytýkaný negativní důsledek. Okolnost, že Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje s jeho závěry, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení

sp. zn. I. ÚS 358/10

ze dne 2. 3. 2010).

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2010

Ivana Janů

předsedkyně senátu