Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 2001/10 ECLI:CZ:US:2010:1.US.2001.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding property ownership dispute.

Numero d'incarto I.ÚS 2001/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Alcredo s.r.o. against lower court rulings confirming state ownership of properties. The complainant argued that the liquidator of the Children and Youth Fund violated statutory conditions when transferring title via a purchase agreement, citing multiple constitutional rights. The Court rejected these claims as clearly unfounded, noting the complainant had previously raised identical arguments in six other rejected complaints without new evidence.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded when the complainant has previously raised identical arguments in other proceedings without presenting new facts or legal grounds.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal clearly unfounded complaint repeated constitutional complaints property ownership dispute liquidation of legal entity purchase agreement validity constitutional conformity review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR
čl. 90 Ústavy ČR
1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl.
čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
čl. I bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb.
čl. I bod 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb.
§ 39 ObčZ
Jedná se proto o kupní smlouvu absolutně neplatnou podle § 39 ObčZ, takže vlastníkem zůstala Česká republika.
§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, jak to vyžaduje ustanovení § 237 odst.
§ 237 odst. 3 OSŘ
c) OSŘ, neboť dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, jak to vyžaduje ustanovení § 237 odst. 3 OSŘ.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Alcredo s. r. o., se sídlem Vrané nad Vltavou, Nádražní 101, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Zátkovo nábřeží 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 5. 2006, čj. 10 C 299/2005 - 28, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2007, čj. 28 Co 34/2007 - 48, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2010, čj. 23 Cdo 2920/2008 - 78, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž prvým Obvodní soud pro Prahu 4 určil, že vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí je Česká republika, Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Podstatou daného sporu byla otázka určení vlastnického práva k nemovitostem, které získala do vlastnictví kupní smlouvou ze dne 17. 9. 2004, uzavřenou mezi ní a Českou republikou - Fondem dětí a mládeže (dále jen FDM) v likvidaci, podle zákona č. 364/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka odmítla akceptovat závěr obecných soudů, že likvidátor FDM při převodu sporných nemovitostí postupoval v rozporu s ustanovením čl. I. bodu 10 zákona č. 364/2000 Sb. Zastává přesvědčení, že při převodu nemovitostí do jejího vlastnictví byly dodrženy všechny zákonné podmínky. Kupní smlouvu ze dne 17. 9. 2004 považuje, na rozdíl od obecných soudů, za platnou.

Podle názoru stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo určeno, že vlastníkem ve výroku označených nemovitostí je Česká republika. Obvodní soud aplikoval čl. I bod 5 písm. f) a c) zákona č. 364/2000 Sb. a dospěl k závěru, že ve smyslu těchto ustanovení likvidátor nebyl oprávněn uzavřít předmětnou smlouvu před datem 2. 11. 2004. Jedná se proto o kupní smlouvu absolutně neplatnou podle § 39 ObčZ, takže vlastníkem zůstala Česká republika. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, jak to vyžaduje ustanovení § 237 odst. 3 OSŘ. Dovolací soud upozornil na svoji judikaturu, v níž se již výkladem čl. I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. zabýval (sp. zn. 28 Cdo 3140/2006 a sp. zn. 32 Cdo 2926/2008).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry obecných soudů v podstatě ve shodném smyslu a rozsahu, jako již činila v řízení před těmito soudy.

Provedenou lustrací a následnou komparací ústavních stížností stěžovatelky, podaných u Ústavního soudu, bylo zjištěno, že uplatnila obdobné námitky v dalších šesti ústavních stížnostech, které podala jako žalovaná proti rozsudkům, jimiž bylo určeno, že Česká republika - Ministerstvo financí je vlastníkem označených nemovitostí, spravovaných Fondem dětí a mládeže. Ústavní soud uvedené ústavní stížnosti stěžovatelky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost poté, co shledal právní závěry obecných soudů ústavně konformní (srov.

sp. zn. III. ÚS 249/08

,

IV. ÚS 718/08

,

II. ÚS 1965/09

,

I. ÚS 3101/09

a další).

Ústavní soud konstatuje, že ani v nyní projednávané věci neměl důvodu se od závěrů učiněných ve shora citovaných rozhodnutích odchylovat. Stěžovatelka, ač je nepochybně s názorem Ústavního soudu seznámena, nepřinesla žádné nové argumenty, ve srovnání s případy předcházejícími. Ústavní soud proto pro stručnost odkazuje na odůvodnění shora uvedených rozhodnutí Ústavního soudu a shodně uzavírá, že ani v nyní projednávané věci neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích základních práv.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu