Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2344/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.2344.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding administrative court costs allocation as non-justiciable.

Numero d'incarto III.ÚS 2344/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's complaint against a regional court's decision denying litigation costs. The applicant argued for inconsistent rulings and procedural irregularities, but the Court held that disputes over costs generally lack the intensity to violate fundamental rights. Consequently, the Court ruled that such matters fall within the exclusive domain of ordinary courts and are not subject to constitutional review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 104 odst. 2 s. ř. s.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Disputes regarding the allocation of litigation costs are generally not subject to constitutional protection as they rarely reach the threshold of violating fundamental rights and remain within the exclusive jurisdiction of ordinary courts.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint litigation costs administrative court fundamental rights ordinary court jurisdiction procedural irregularity constitutional review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 104 odst. 2 s. ř. s.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
čl. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 Listiny základních práv a svobod

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
IV. ÚS 10/98
Constitutional court dismissed constitutional complaint regarding court costs allocation as not a fundamental rights violation.
II. ÚS 130/98
Constitutional Court dismisses appeal for lack of detailed reasoning on litigation costs as standard legal issue.
I. ÚS 30/02
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs and alleged bias as unfounded.
IV. ÚS 303/02
Constitutional Court dismisses appeal on court costs, ruling ordinary court discretion is not a fundamental rights violation.
III. ÚS 255/05
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court costs allocation under § 150 of Civil Procedure Code.
I. ÚS 457/05
Constitutional Court dismisses appeal claiming regional court violated rights by awarding litigation costs to the losing party.
III. ÚS 224/98
Constitutional Court of Czech Republic annuls lower court rulings for erroneous application of property restitution law.
II. ÚS 598/2000
Constitutional Court allows constitutional complaint by annulling lower court decision on litigation costs due to incorrect valuation of property subject matter.
III. ÚS 727/2000
Constitutional Court annuls regional court ruling on litigation costs due to failure to justify special diligence exception.
III. ÚS 619/2000
Constitutional Court annuls lower court costs ruling due to procedural error causing unnecessary expenses violating fair trial rights.
I. ÚS 633/05
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil procedure costs and fair trial rights. The court finds no arbitrary discretion in lower courts' decisions. The applicant failed to prove the lower courts acted arbitrarily or without reason. The court ruled that the lower courts' interpretation of the Civil Procedure Code was not arbitrary. The court held that the lower courts did not violate the right to a fair trial. The court concluded that the lower courts' decision was constitutionally compliant. The court determined that the applicant's claim lacked legal basis. The court rejected the applicant's request for constitutional review. The court affirmed the lower courts' jurisdiction and decision. The court emphasized the limits of constitutional review in civil cases.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 2. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: V. T. L., právně zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem AK se sídlem Příkop 8, 601 95 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010 č. j. 36 Ca 48/2009-34, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. srpna 2010, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010 č. j. 36 Ca 48/2009-34, a to pro porušení článku 1, článku 11 odst. 1 a článku 36 Listiny základních práv a svobod.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V souzené věci se stěžovatel podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku pod bodem II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010 č. j. 36 Ca 48/2009-34, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle ust. § 104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") není kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení, přípustná. Dotazem na pracovnici Krajského soudu v Brně Ústavní soud ověřil, že stěžovatel proti žádnému z výroků usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010 č. j. 36 Ca 48/2009-34 kasační stížnost nepodal.

Ústavní soud tedy konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010 č. j. 36 Ca 48/2009-34 bylo rozhodnuto, že řízení se zastavuje (výrok pod bodem I.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.) a dále bylo rozhodnuto, že žalobci bude vrácen soudní poplatek za podání žaloby ve výši 1.000,- Kč (výrok pod bodem III.).

II. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výrokem krajského soudu o nákladech řízení. Poukazuje na rozdílnou rozhodovací praxi v předmětné věci rozhodujícího senátu Krajského soudu v Brně, a uvádí, že tentýž senát Krajského soudu v Brně rozhodoval ve skutkově stejných věcech naprosto odlišně. Stěžovatel poukazuje na nesrovnalosti ve spisovém materiálu vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 36 Ca 48/2009 spočívající v tom, že do spisu byly vyhotovovány listiny označené nejprve jako originál, posléze jako koncept bez jakéhokoliv zdůvodněného účelu. Dále se prý správní soud nevypořádal s důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení zákonem předvídatelným způsobem. Stěžovatel poukazuje na to, že soud dospěl k chybnému závěru, že se stěžovatel odmítal opakovaně dostavit k "výslechu" a že za tento stav řízení nese tedy odpovědnost. Správní soud ve svém usnesení podle stěžovatele nijak nezohlednil skutečnost, že stěžovatel ve své replice ze dne 9. března a 19. března 2010 poukazoval na to, že jej zastupitelský úřad nevyzýval k žádnému výslechu, jak mylně uvádí správní soud, ale vyzýval ho k vyjádření dle ust. § 36 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), což je právem - nikoliv povinností stěžovatele jakožto účastníka správního řízení. Stěžovatel namítá, že žádný správní orgán není oprávněn vynucovat si po účastnících řízení, aby uplatňovali své právo. Soud se podle stěžovatele ve svém odůvodnění nevypořádal s námitkou stěžovatele, že není v souladu se zákonem vyzývat účastníky správních řízení k uplatnění jejich práva. Stěžovatel dále poukazuje na to, že výrok soudu týkající se náhrady nákladů řízení není řádně odůvodněn.

Stěžovatel dále namítá, že vzhledem k tomu, že se správní soud vyjádřil fakticky k samotné otázce činnosti či nečinnosti správního orgánu, přičemž dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán nečinný nebyl, se nezabýval otázkou, jaké úkony vlastně žalovaný správní orgán činil a zda k nim byl vůbec oprávněn. Přestože soud přičítá odpovědnost za vzniklý stav stěžovateli, nijak se argumentačně řádně nevypořádal s otázkou, zda je ze strany žalovaného správního orgánu zákonné činit úkony, byť již uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí a zda provádění těchto úkonů má oporu v zákoně.

Stěžovatel na okraj podotýká, že byť soud v napadeném usnesení uvádí skutečnost, že žalovanému správnímu orgánu byla stěžovatelova žádost o povolení k dlouhodobému pobytu postoupena až 6. srpna 2009 (ve smyslu ust. § 42d odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. se žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia podává na zastupitelském úřadě a rozhoduje o ní cizinecká policie), pak toto nic nemění na tom, že žádost o povolení k dlouhodobému pobytu byla podána stěžovatelem již 9. července 2009 u Zastupitelského úřadu ČR v Hanoji a je věcí správních orgánů, jakým způsobem zajistí dodržení lhůt pro vydání rozhodnutí. Žalovaný správní orgán vydal rozhodnutí, jehož vydání se stěžovatel domáhal, téměř až dva měsíce po podání žaloby, přičemž po celou tuto dobu nepostupoval v souladu s ust. § 80 odst. 4 správního řádu, a byl fakticky nečinný. Stěžovatel považuje tento postup soudu za extrémní svévoli v soudním rozhodování a hrubé porušení svého základního práva na spravedlivý proces.

III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl výrok pod bodem II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010 č. j. 36 Ca 48/2009-34, týkající se nákladů řízení. V předmětné věci rozhodl Krajský soud v Brně o nákladech řízení s odkazem na ust. § 60 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V ust. § 60 odst. 7 s. ř. s. se uvádí, že jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. Toto ustanovení dává soudu možnost na základě volného uvážení rozhodnout, že náhrada nákladů řízení se účastníkům nebo státu nepřiznává nebo, že se přiznává jen zčásti, ačkoli podle předchozích odstavců (odst. 1 a odst. 4) by jim svědčilo právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Může se tak stát pouze výjimečně z důvodů zvláštního zřetele hodných. V odůvodnění rozhodnutí, v němž je toto ustanovení aplikováno, je třeba vysvětlit, v čem jsou spatřovány důvody zvláštního zřetele hodné a v čem tkví potřeba výjimečné aplikace tohoto ustanovení.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např.

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

sp. zn. II. ÚS 130/98

,

sp. zn. I. ÚS 30/02

,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

sp. zn. III. ÚS 255/05

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např.

sp. zn. I. ÚS 457/05

). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např.

sp. zn. III. ÚS 224/98

,

sp. zn. II. ÚS 598/2000

,

sp. zn. III. ÚS 727/2000

,

sp. zn. III. ÚS 619/2000

,

sp. zn. I. ÚS 633/05

).

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. § 60 odst. 7 s. ř. s.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.

Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení.

Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci citovaného ustanovení naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle.

Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Brně své rozhodnutí o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ve smyslu ust. § 60 odst. 7 s. ř. s. řádným a dostatečným způsobem odůvodnil. Z hlediska ústavnosti nelze Krajskému soudu v Brně nic vytknout.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu