Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2401/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.2401.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to collection of fine from same court.

Numero d'incarto II.ÚS 2401/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by M. Ch. against the Supreme Court's decision to transfer his case to a different court. The petitioner argued that the Prague High Court was biased because it had previously imposed a fine on him, citing a European Court of Human Rights ruling. The court found the complaint unfounded because the fine collection did not prove a judge's lack of impartiality or violate the principle of local jurisdiction.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Art. 36 odst. 1 Listiny; Art. 38 odst. 1 Listiny; Art. 2 odst. 3 Ústavy: The collection of a fine by a court does not constitute a valid reason for transferring a case, as it fails to prove specific doubts about a judge's impartiality or the necessity of departing from statutory jurisdiction.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal local jurisdiction principle judge impartiality doubt fine collection bias transfer of case grounds

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 2 odst. 3 Ústavy České republiky
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. Ch., zastoupeného JUDr. Františkem Bártíkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Td 39/2010 ze dne 28. června 2010, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. srpna 2010 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí, označeného v záhlaví, kterým byl zamítnut jeho návrh na odnětí jeho věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 11 To 88/2008 a její přikázání Vrchnímu soudu v Olomouci. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje, že Vrchní soud v Praze po něm již deset let vymáhá nezákonně uloženou pořádkovou pokutu, kterou uložil z věci vyloučený soudce JUDr. Veverka (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chmelíř proti České republice č. 64935/01 ze dne 7. června 2005), a tím nerespektuje ani rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ani rozhodnutí Ústavního soudu (

sp. zn. Pl. ÚS 13/06

, N 126/50 SbNU 97), a proto tento orgán není pro stěžovatele spravedlivým a nestranným soudem. To jej vedlo k návrhu delegovat svoji věc Vrchnímu soudu v Olomouci. Nejvyššímu soudu vytýká, že rozhodoval zcela tendenčně, aniž zkoumal podstatu věci, což je patrné z chybně uváděných údajů o jeho odsouzení a propuštění - to označuje za "nesmysly" a "výmysly".

3. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudů i soudce stanoví zákon. V daném případě je tímto zákonem trestní řád. Tzv. delegace vhodná je průlomem do zákonem upravené zásady místní příslušnosti, a je proto krokem zcela mimořádným. Ačkoli pojem "důležité důvody", pro něž může k této delegaci dojít, není v trestním řádu blíže specifikován, základním kritériem pro posouzení existence důležitého důvodu je zejména to, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení a vyloučit pochybnosti o nestrannosti soudu. Zmíněné důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Rozhodnutí o delegaci je potom v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným (srov.

sp. zn. III. ÚS 90/95

, N 82/4 SbNU 271), k němuž má docházet jen z důvodů opravdu důležitých, kdy hrozí, že účel trestního řízení před příslušným soudem nebude náležitě naplněn, a to včetně ochrany práv obviněného. O nic takového ale v daném případě nejde.

5. Stěžovatel svůj návrh na delegaci své věci odůvodnil tím, že Vrchní soud v Praze po něm vymáhá pořádkovou pokutu, jež mu byla tímto soudem uložena. V takto vyložené argumentaci však zcela absentují konkrétní skutečnosti, odůvodňující pochybnost o schopnosti kteréhokoli jednotlivého soudce nestranně rozhodovat danou věc pro poměr k projednávané věci nebo pro osobní poměr k němu. Nelze si přitom představit, že by věc stěžovatele a předmětné vymáhání pořádkové pokuty rozhodovali úplně všichni soudci, kteří rozhodují trestní agendu u Vrchním soudě v Praze. Lze tedy považovat za ústavně souladné, že označil nedůvěru stěžovatele v objektivní rozhodování Vrchního soudu v Praze za ničím nepodloženou. Jen tento závěr je přitom v dané souvislosti relevantní. Pokud by přitom měl stěžovatel konkrétní poznatky, které by zpochybňovaly nezávislost či nestrannost některého konkrétního soudce, který má rozhodovat (či rozhodoval) jeho věc, má zachovány procesní prostředky k ochraně svého práva, jichž ostatně podle odůvodnění napadeného rozhodnutí také nyní využívá. Konečně k vlastní námitce lze podotknout, že stěžovatel netvrdí, že by rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty bylo zrušeno v důsledku některého jím podaného procesního prostředku k ochraně práva či jinak (nedošlo k tomu ani rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chmelíř proti České republice č. 64935/01 ze dne 7. června 2005, který se týkal toliko merita věci). Vymáhání uložené pořádkové pokuty tedy představuje naplnění čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

6. Ze shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu