Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding property restitution and service of process.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings denying her claim for property restitution. The applicant argued that her predecessors were not eligible for the 1945 presidential decree and that service of process via public notice was procedurally irregular. The court found the complaint clearly unfounded because the applicant's arguments did not reach the constitutional level and failed to challenge the validity of the underlying administrative acts.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded if the arguments prima facie do not concern constitutionally guaranteed rights and freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. O. F., zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 237/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 28 Cdo 911/2010-216, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2009, č. j. 37 Co 180/2009-200, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2008, č. j. 16 C 147/92-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka, s poukazem na zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 87/1991 Sb."), domáhala, aby byla vedlejší účastnici (žalované Správě nemovitostí města Brna, státnímu podniku v likvidaci, IČ: 46963383, se sídlem v Brně, Masarykova 37) uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání označených nemovitostí.
Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, sdíleje skutková zjištění, jakož i právní závěry, soudu prvního stupně (§ 219 o. s .ř.).
Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl, když jí předestřené námitky shledal za nezpůsobilé otevřít právní otázky zásadního významu [§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c), § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její právní předchůdci nebyli osobami německé či maďarské národnosti a jako vlastníci sporné nemovitosti nemohli být po právu postiženi dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Z uvedeného důvodu a dále proto, že jejich tehdejší pobyt byl snadno zjistitelný "dotazem v domě Radnická 5 v Brně", pokládá doručování jednotlivých výměrů veřejnou vyhláškou za procesně neregulérní a vylučující nabytí právní moci; vyslovuje přitom pochybnost, zda vyhlášky byly vůbec "vyvěšeny". Posléze se stěžovatelka dovolává zásady intabulační s tím, že k zaknihování konfiskace do pozemkové knihy došlo až v r. 1953. Z těchto důvodů stěžovatelka dovozuje, že stát převzal předmětné nemovitosti nikoli v roce 1947 "předmětnými výměry", nýbrž až v rozhodném období, a to bez právního důvodu (§ 1 odst. 1 a § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. II. ÚS 45/94
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jejž stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení § 1 odst. 1 a § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jež v dané věci obecné soudy uplatnily.
Ústavní soud je názoru, že nikoli.
Co do interpretace podmínek, jež podle uvedených ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. brání restitučnímu nároku v podobě vydání věci, vycházely obecné soudy z ustálených výkladových zásad, vyjádřených jak v rozhodnutí Nejvyššího soudu tak Ústavního soudu, což stěžovatelce připomenul již dovolací soud.
Stěžovatelčiným námitkám, že její právní předchůdci nespadali mezi osoby v dosahu § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., sice v obecné rovině není důvod upírat validitu, rozhodné však je, že míjí prostor, jenž byl pro právní posouzení (restituční) věci rozhodný. Co do právního postavení stěžovatelky pak nelze ničeho vytknout v řízení před obecnými soudy uplatněnému názoru, že tím vznesla - neefektivní - kritiku vad (věcné nesprávnosti) správního aktu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000, a citovaný v usneseních Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 73/2000
,
IV. ÚS 208/2000
,
II. ÚS 770/02
,
II. ÚS 27/04
,
IV. ÚS 402/04
,
III. ÚS 73/06
,
III. ÚS 74/06
,
II. ÚS 399/06
,
II. ÚS 1385/08
,
I. ÚS 196/09
).
Již obecné soudy stěžovatelku upozornily na čl. 4 směrnice ministra vnitra publikované pod č. 401/1946 Ú.l., uznávající doručení rozhodnutí podle platných předpisů o správním řízení (tj. jinak než vyhláškou) jen coby fakultativní a výjimečnou procesní možnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2155/2004). K průkazu okolností doručení předmětných výměrů vyhláškou lze připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy roč. 2005, č. 11 [podle kterého platí, že není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. kdy časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) dály obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí], popř. ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3888/2007 (ve kterém je judikováno, že "v moderním státě je i důkazní břemeno limitováno požadavkem proporcionality").
Není důvod oponovat (natožpak z ústavněprávních pozic) ani závěru obecných soudů, vycházejícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1156/96, že princip intabulace se u přechodu nemovitostí na stát či přídělce v důsledku ustanovení konfiskačních dekretů prezidenta republiky neuplatnil.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu