Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1658/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.1658.10.2 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against prison sentence for fraud, citing excessive social danger and lack of procedural delays.

Numero d'incarto II.ÚS 1658/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by O. R. against his five-year prison sentence for fraud and embezzlement. The lower courts upheld the penalty by emphasizing the extreme scope of the criminal activity and the significant financial harm to creditors, noting no procedural delays occurred. The Court ruled that the sentences were constitutionally sound because the severity of the offense justified the harsh punishment despite the time elapsed since the crimes.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní zákon; The Constitutional Court holds that a criminal sentence is constitutionally compliant when the courts prioritize the high degree of social danger posed by the offender's actions over the passage of time, provided no procedural delays are proven.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal proportionality of criminal penalty social danger assessment procedural delay defense financial profit in sentencing

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní zákon

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti O. R., zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 676/2009 ze dne 29. července 2009, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 13 To 272/2008 ze dne 25. září 2008, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 4 T 162/2006 ze dne 19. března 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, a 3) Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a 3) Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 14. června 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm.

a) trestního zákona, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 a 3 trestního zákona a poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm.

a) a odst. 4 trestního zákona. Těch se měl dopustit tím, že zorganizoval a prostřednictvím spoluobžalovaného K. K. řídil spoluobžalovaného Z. S., jednatele obchodní společnosti BOVO Snaha společnost s ručením omezeným (spol. s r.o.) Holice v Čechách, tak, aby specifikovanými kroky mařil exekuční řízení vedené správcem daně. Dále stěžovatel obdobně naváděl Z. S., aby nevedl účetní knihy a jinou dokumentaci vztahující se k předmětné obchodní společnosti, zatajil účetní doklady a nepředložil je správci daně.

Dále stěžovatel obdobně naváděl Z. S., aby různými specifikovanými kroky zbavoval majetku uvedenou obchodní společnost a tím částečně zmařil uspokojení celkem 309 věřitelů. Dále jako jednatel obchodní společnosti PN INVEST-Potraviny, s. r. o. posléze přejmenované na CAPITAL INVEST GROUP-Potraviny, s. r. o., a i poté, když již jednatelem přestal být, různými specifikovanými kroky zbavoval nebo naváděl jiné, aby zbavovali tuto obchodní společnost majetku, a částečně tak zmařil uspokojení celkem 273 věřitelů této obchodní společnosti.

Dále jako jednatel posledně uvedené obchodní společnosti nevedl účetní knihy a jinou dokumentaci vztahující se k předmětné obchodní společnosti a následně veškeré účetnictví zničil. Za to vše mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výši 200.000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva na dobu pěti let. Rozsudkem odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Tvrdí, že všechny obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že trestní stíhání trvalo bezmála deset let (v nichž vedl bezúhonný život), k čemuž měly obecné soudy přihlížet při ukládání trestu, aby tak bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi uloženým trestem, resp. omezením práva na osobní svobodu a stíhání a potrestání pachatele, jak plyne z konkretizované judikatury Ústavního soudu. Úvahy soudu prvního stupně stran ukládání trestu považuje v tomto směru za nepřezkoumatelné, resp. popírající závěry obsažené v usnesení

sp. zn. III. ÚS 2866/07

(ze dne 28. května 2008). Odvolací soud ani dovolací soudy se s námitkou nepřiměřenosti výše trestu k délce trestního řízení vůbec nezabývaly.

3. Při ukládání peněžitého trestu obecné soudy pominuly, že byl stěžovatel v době rozhodnutí nemajetný a jeho uložení je tak ryze formální s ohledem na jeho neodvratitelné proměnění na trest odnětí svobody. Ve skutečnosti se totiž obecné soudy majetkovými poměry stěžovatele nezabývaly.

4. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti z ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyložil úmysl zákonodárce, v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavního soudu, dát pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jestliže informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost "není přijatelná", přistoupí bez dalšího k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. O právě takový případ se jedná.

5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. K ničemu takovému ovšem nedošlo.

6. Pokud jde o vztah proporcionality mezi výší uloženého trestu a délkou řízení, Ústavní soud v nálezu

sp. zn. I. ÚS 603/06

(N 65/45 SbNU 83 - § 24), na nějž se sám stěžovatel odvolává, uvedl, že přiměřenost délky řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a chování příslušných orgánů. V usnesení

sp. zn. I. ÚS 532/06

(ze dne 20. prosince 2006), na nějž se stěžovatel rovněž odvolává, pak Ústavní soud výslovně odmítl jako rozhodné kritérium v daném směru časový úsek od spáchání vytýkané trestné činnosti do skončení trestního stíhání, tedy zahrnutí i doby před zahájením trestního stíhání. Konečně v usnesení

sp. zn. I. ÚS 2508/08

(ze dne 1. prosince 2008), na který stěžovatel také poukazuje, Ústavní soud nevyloučil, že i v případě nepřiměřené délky trestního řízení může při úvaze o výši trestu převážit značně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti vytýkaného jednání, zejména vzhledem k povaze spáchaného jednání, jeho pohnutce, způsobu jeho provedení a povaze jeho následku.

7. V posuzovaném případě obecné soudy všech stupňů přihlížely k námitkám stěžovatele, akcentujícím časovou prodlevu od doby spáchání vytýkané činnosti. Již soud prvního stupně přitom vyšel z toho, že uvedený časový odstup byl dán "... rozsáhlostí šetřené a zadokumentované trestné činnosti všech spoluobžalovaných, včetně množství znaleckých posudků, nikoliv prodlevou orgánů činných v trestním řízení..." Ani sám stěžovatel přitom nenamítá, že by ve věci došlo k průtahům v řízení. V souladu s výše uvedenou rozhodovací činností Ústavního soudu pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že právě extrémní rozsah trestné činnosti stěžovatele neumožňuje odhlédnout od represivní úlohy trestu ani s ohledem na dobu od spáchání trestné činnosti, v níž žil stěžovatel řádným životem. Na tuto úvahu navázal odvolací soud závěrem o přiměřenosti uloženého trestu s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti, na což pak ve vztahu k dovolací námitce ve shodném směru odkázal dovolací soud. Lze proto uzavřít, že s ohledem na ustálenou rozhodovací činnost Ústavního soudu, jíž se stěžovatel sám dovolává, lze považovat rozhodnutí obecných soudů za ústavně souladná. Dlužno dodat, že v usnesení

sp. zn. I. ÚS 1277/08

(ze dne 29. července 2008), na nějž stěžovatel rovněž poukazoval, bylo při nadnášené úvaze o průtazích v řízení ve vztahu k výši uloženého trestu naznačeno řešení skrze náhradu z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, podobně jako to naznačil v posuzovaném případě dovolací soud.

8. Pokud jde o námitku, že se obecné soudy nezabývaly majetkovými poměry stěžovatele, coby jedním z kritérií pro uložení peněžitého trestu, je třeba předně uvést, že stěžovatel evidentně námitku v tomto směru neuplatnil ani v odvolání ani v dovolání, a nevyčerpal tak ve vztahu k ní všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, jehož se nyní dovolává. Vedle toho je potřeba poukázat na to, že v usneseních

sp. zn. I. ÚS 322/03

(z 5. října 2004) a

sp. zn. II. ÚS 1833/07

(ze dne 20. listopadu 2007) ve vztahu k totožné námitce považoval Ústavní soud za ústavně souladné, pokud obecné soudy v souladu s funkcí peněžitého trestu vyjdou při jeho ukládání z rozsahu prospěchu, který obžalovaný získal trestnou činností. Podobně v posuzovaném případě odůvodnil soud prvního stupně uložení peněžitého trestu zaznamenáním přímého finančního profitu z trestné činnosti, což jinými slovy uvedl i odvolací soud. S ohledem na to, že stěžovatel byl uznán vinným z trestné činnosti, při níž došlo k překročení škody značného rozsahu, je třeba postup obecných soudů považovat za ještě ústavně souladný.

9. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu