Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 1211/09 ECLI:CZ:US:2010:1.US.1211.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding fair process rights in property restitution cases.

Numero d'incarto I.ÚS 1211/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Dipl. Ing. J. C. - M. against lower court rulings concerning property restitution. The applicant argued that the appellate court violated his right to a fair process by failing to explain a change in legal assessment and not allowing him to present new evidence. The court rejected these claims, finding no substantial change in legal view and ruling that the disputed administrative decision was already known to the judiciary, thus negating the need for formal proof.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded if the applicant's arguments do not demonstrate a violation of the right to a fair process, particularly when the lower courts have adequately addressed the claims and the legal assessment remains consistent with established facts.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fair process rights property restitution change of legal view evidence admissibility administrative decision judicial review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 118a odst. 2 a 3 OSŘ
Tím, že jej nepoučil v souladu s ustanovením § 118a odst. 2 a 3 OSŘ, porušil princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
§ 121 OSŘ
1947, Ústavní soud dodává, že podle § 121 OSŘ není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky.
čl. 36 odst. 1 Listiny
čl. 90 Ústavy ČR
1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
§ 6 odst. 2 ve spojení s § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
26 Co 351/99

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

POZOR - ROZHODNUTÍ I. ÚS 1211/09 BYLO ZRUŠENO USNESENÍM Pl. ÚS 25/17 ZE DNE 3. 1. 2018

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dipl. Ing. J. C. - M., zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Palackého 740/1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2009, čj. 28 Cdo 5328/2008 – 1318, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 10. 2007, čj. 18 Co 148/2007 – 1227, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí jako zasahujících do jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, v němž se jako osoba oprávněná po J. C. - M. domáhal vydání mobiliáře zámku v Opočně. Uvedl, že rozhodnutím Zemského národního výboru č. III NS-380-96-1946, ze dne 29. dubna 1947, bylo doloženo, že konfiskace a národní správa majetku J. C. - M. byla zrušena a jeho vlastnické právo k movitým věcem tak bylo po 25. únoru 1948 řádně obnoveno. Obecné soudy pojem „převzetí věci státem bez právního důvodu před rozhodným obdobím“ aplikovaly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a mimo meze ústavnosti. Dopis národního správce C. - M. velkostatku č. 219/nc, ze dne 30. dubna 1947, ze kterého vyplývá, že J. C. - M. v zámku pobýval a uložil zde i další své věci, dokazuje, podle stěžovatele, jednoznačně jeho vůli s majetkem disponovat. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací (dále „odvolací soud“) však tento důkaz hodnotil zcela opačně, bez ohledu na to, že ve svém předcházejícím rozhodnutí sp. zn. 26 Co 351/99, ze dne 1. 6. 2000, jej použil jako jeden z důkazů prokazujících obnovení vlastnického práva J. C. - M.

Ačkoliv tak odvolací soud posoudil otázku okamžiku převzetí movitých věci státem zcela odlišně od soudu prvního stupně a od svého dřívějšího rozhodnutí, neumožnil stěžovateli na změněnou situaci reagovat, skutkově ani právně argumentovat a předkládat návrhy. Tím, že jej nepoučil v souladu s ustanovením § 118a odst. 2 a 3 OSŘ, porušil princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí.

Stěžovatel dále obecným soudům vytkl, že své skutkové závěry opírají o rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3, ze dne 30. dubna 1947, které však nebylo jako důkaz v řízení provedeno. Pokud odvolací soud argumentuje pouze tím, že mu je známo z jeho činnosti, zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Podle stěžovatele se dovolací soud nevyslovil k otázce, zda stát převzal movité věci ve vlastnictví J. C. - M. v rozhodném období bez právního důvodu a dostatečně se nevypořádal s jeho námitkami. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008,

sp. zn. I. ÚS 129/2006

, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4275/2008, a ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007.

II. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se spolu s K. C. - M. žalobou u Okresního soudu v Pardubicích domáhal po Národním památkovém ústavu (dále „vedlejší účastník“) vydání v žalobě blíže určených movitých věcí, patřících do mobiliáře zámku Opočno (dále „movité věci“). Okresní soud v Pardubicích svým částečným rozsudkem ze dne 27. 10. 2006, čj. 5 C 147/92 – 1123, uložil žalovanému povinnost, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku uzavřel se žalobci dohodu o vydání v rozsudku specifikovaných movitých věcí buď do podílového spoluvlastnictví žalobců, nebo do vlastnictví žalobkyně.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 10. 2007, čj. 18 Co 148/2007 – 1227, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dovolání stěžovatele a K. C. - M. Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 11. 2. 2009, čj. 28 Cdo 5328/2008 – 1318.

III. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv „běžné“ zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu tedy nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda jím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. V tomto smyslu se nezabývá právní argumentací obecných soudů, nýbrž ústavněprávními aspekty věci, neboť v opačném případě by vystupoval jako další instance v systému obecného soudnictví v rozporu s ústavním principem nezávislosti soudů.

Jádrem ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele proti hodnocení důkazů odvolacím soudem ve vztahu k naplnění podmínky převzetí věcí státem bez právního důvodu podle ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“)

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad „jednoduchého“ práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů, není možno považovat za „superrevizní“ instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny.

Pokud stěžovatel nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů (dopisu národního správce C. - M. velkostatku č. 219/nc, ze dne 30. 4. 1947, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3, ze dne 30. 4. 1947), jde o skutečnost, jež opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a jeho vztahu k nim, konkrétně pak k obecným soudům, jak bylo popsáno výše, plyne, že není oprávněn „přehodnocovat“ hodnocení důkazů jimi provedené, a to ani kdyby se s ním neztotožňoval. Jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich skutkových závěrů, ale to, zda postupovaly ústavně konformním způsobem.

Jak Ústavní soud ověřil z napadených rozhodnutí, hodnotily soudy všech stupňů oba zmíněné důkazy ve světle stěžovatelových totožných argumentů a své úvahy „přezkoumatelným“ způsobem rozvedly, přičemž se s argumentací stěžovatele, kterou opakuje v ústavní stížnosti, adekvátně vypořádaly. Nelze konstatovat, že by se dopustily zjevných omylů či logických vad, v jejichž světle by se jejich skutkové závěry jevily být ve vztahu k provedeným důkazům jako „extrémní“. Pokud dovodily, že ve věci stěžovatele není splněna podmínka přechodu vlastnictví na stát podle § 6 zákona č. 87/1991 Sb., protože stát s majetkem nakládal již před začátkem rozhodného období, ani podmínka uvedená v § 3 odst. 2 citovaného zákona, neboť podle stávající judikatury Ústavního soudu výklad pojmu rasové perzekuce nezahrnuje perzekuci z důvodů národnostních nebo politických, nelze jejich závěrům z ústavněprávního hlediska cokoli upřít.

Námitka stěžovatele ohledně zásadní změny právního náhledu odvolacího soudu, na kterou neměl z důvodu nedostatečného poučení možnost procesně reagovat, pak ve světle shora uvedeného postrádá opodstatnění. V posuzované věci je z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu patrno, že se neodchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, zejména však neměnil právní náhled na věc v okolnostech pro jeho závěry podstatných. Za tohoto stavu nebylo jeho povinností stěžovatele upozornit na možnost jiného právního náhledu na daný případ a dát mu možnost se k takové změně, v souladu s ustanovením § 118a odst. 2 a 3 OSŘ, vyjádřit.

K námitce stěžovatele ohledně neprovedení důkazu rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3, ze dne 30. 4. 1947, Ústavní soud dodává, že podle § 121 OSŘ není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky.

Obecné soudy stěžovateli v obou napadených rozhodnutích srozumitelně vysvětlily, že nesplňuje podmínku zakotvenou v § 6 odst. 2 ve spojení s § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Přitom je zjevné, že se podstatou projednávané žaloby náležitě zabývaly a s námitkami stěžovatele se odpovídajícím způsobem vypořádaly. Jejich závěru, že převzetí majetku Josefa Colloredo - Mannsfelda státem bylo deklarováno již rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947, č. 33.219/47-IX A 3, kterým byl zámek Opočno spolu s movitými věcmi v něm umístěnými prohlášen za státní kulturní majetek a odevzdán do tzv. národní správy, vykonávané Národním pozemkovým fondem při Ministerstvu zemědělství, zřízeným podle § 6 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., nelze přitom upřít opodstatněnost. Dovolací soud se následně zevrubně zabýval totožnými námitkami stěžovatele, jaké uplatnil i v ústavní stížnosti, směřujícími proti posouzení věci odvolacím soudem (aplikace nesprávného právního předpisu, „překvapivost“ jeho rozhodnutí, nedůvodné odchýlení se od právních závěrů dovolacího soudu v obdobné věci a absence poučení stěžovatele podle § 118a OSŘ).

Ústavní soud tak uzavírá, že pokud jde o správnost konkrétních závěrů obecných soudů, není v souladu se shora uvedeným zásadami svého přezkumu povolán zasáhnout. Argumenty, které stěžovatel v této souvislosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. K tomu by došlo jen tehdy, pokud by mu byla upřena možnost zákonným způsobem domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu či pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Něco takového však ve věci stěžovatele neshledal.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu