Constitutional Court dismisses constitutional complaint as premature due to pending appeal by lower court.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by three individuals against lower court rulings. The applicants argued that their fundamental rights were violated and requested the Constitutional Court to suspend proceedings until the Supreme Court decided on their pending appeals. The court ruled that the complaints were premature because the applicants had not exhausted all available legal remedies, specifically the appeal process, before seeking constitutional protection.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if filed before the exhaustion of all ordinary and extraordinary legal remedies, including appeals that the lower court may reject on its own discretion.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) V. T., 2) N. T. a 3) J. Š., všech zastoupených Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Kořenského 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, čj. 20 Co 22/2010 - 299, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 9. 2009, čj. 12 C 199/2005 - 275, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena jejich základní práva, zakotvená v čl. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje ve všech aspektech zákonem požadované náležitosti a zda jsou v plném rozsahu dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, přičemž zjistil, že tomu tak není.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že i když odvolací soud ve svém rozsudku vyslovil nepřípustnost dovolání (s výjimkou případu, že na jeho základě dospěje Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam), dovolání podali. Z důvodu "právní jistoty" podali současně i ústavní stížnost a požádali Ústavní soud, aby řízení o ústavní stížnosti přerušil až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. U Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo ověřeno, že stěžovatelé podali dovolání dne 24. května 2010 a spis bude v nejbližší době předán Nejvyššímu soudu.
Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů). Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost.
V opačném případě, jako je tomu i ve věci stěžovatelů, kteří se rozhodli dovolání podat, však nelze o ústavní stížnosti rozhodnout dříve, než o podaném dovolání rozhodne dovolací soud. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů přitom začne stěžovatelům běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před jeho rozhodnutím, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl v souladu s návrhem stěžovatelů přerušit řízení a vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné. Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu