Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1352/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.1352.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding unfair trial and property rights in corporate share transfer case.

Numero d'incarto IV.ÚS 1352/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a shareholder against lower court rulings confirming the validity of a general meeting's decision on share transfers. The applicant argued that the proceedings violated his right to a fair trial, property rights, and the right to a lawful judge by allegedly failing to address relevant commercial law provisions. The Court dismissed the complaint because the lower courts had already thoroughly reasoned their decisions, and the applicant merely sought a new review of those conclusions, which falls outside the Constitutional Court's jurisdiction.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court must reject a constitutional complaint if the applicant merely disputes the conclusions of lower courts without raising new constitutional defects, as the Court does not serve as a third instance for re-evaluating established legal findings.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fair trial rights property rights interference lower court reasoning share transfer validity third instance review commercial code application

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. A. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, AK se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 čj. 29 Cdo 4961/2009-155, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2009 čj. 14 Cmo 309/2008-125 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008 čj. 31 Cm 207/2005-87 (31 Cm 268/2005) takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem podaným telefaxem dne 10. 5. 2010 doplněným včas k poštovní přepravě předaným originálem se Ing. A. H. [dále též "navrhovatel a)" nebo "stěžovatel"] domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady obchodní společnosti Povltavské mlékárny, a. s., se sídlem v Sedlčanech (dále jen "obchodní společnost") ze dne 27. 9. 2005, kterým bylo rozhodnuto o přechodu všech akcií obchodní společnosti, které nebyly ve vlastnictví hlavního akcionáře, na hlavního akcionáře.

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 31. 1. 2008 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") mj. zamítl návrh navrhovatelů a) a b) na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady obchodní společnosti ze dne 27. 9. 2005 (výrok I.) a rozhodl o povinnosti navrhovatele a) k úhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že v projednávaném případě nebyly dány jakékoliv zákonné důvody pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a své rozhodnutí podrobně odůvodnil.

Dne 25. 5. 2005 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání navrhovatele a) rozhodnutí nalézacího soudu ve výrocích I. a II. potvrdil a plně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu. V odůvodnění se s odvolacími námitkami podrobně vypořádal.

Dne 16. 12. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání navrhovatele a) odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Mimo jiné poukázal (stejně jako nalézací a odvolací soud) na skutečnost, že určení výše protiplnění s ohledem na ustanovení § 183k odst. 5 obch. zák. důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady není. V odůvodnění se podrobně vypořádal s dovolacími námitkami.

III. V části III. ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval s právním posouzením jeho věci nalézacím soudem, které považoval za zcela nesprávné, a ve svých důsledcích porušující právo na spravedlivý proces (které je dle jeho názoru nutno chápat jako "otevřený systém hodnot právních i morálních, jež mohou přispět ke spravedlivosti procesu"). Právo na zákonného soudce bylo dle tvrzení stěžovatele porušeno tím, že obecné soudy v jeho věci svévolně nepředložily Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se řádné implementace tzv. třinácté směrnice 2004/25/ES.

Závěrem stěžovatel shrnul, že jednáním účastníků řízení bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.

IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Podstata ústavní stížnosti spočívala zejména v tvrzení stěžovatele, že řízení před obecnými soudy bylo nespravedlivé, a to především pokud šlo o právní závěry nalézacího soudu, s nimiž nesouhlasil a které považoval za důsledek vadné aplikace relevantních ustanovení obchodního zákoníku.

Tvrzení a argumenty uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti korespondovaly těm, které již uplatnil v žalobě, odvolání a dovolání, s nimiž se dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně, srozumitelně a přehledně vyrovnaly.

Z podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatel toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší, jak stěžovatel sám již v ústavní stížnosti (na str. 17) správně naznačil.

Tvrzení stěžovatele o porušení čl. 11 Listiny Ústavní soud shledal rovněž zjevně neopodstatněným; i když k zásahu do vlastnického práva stěžovatele napadenými rozhodnutím nepochybně došlo, jednalo se o zásah na základě zákona a tudíž ospravedlněný podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Rovněž nebyly shledány jakékoliv náznaky porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny; v tomto směru ostatně ústavní stížnost neobsahovala jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.

Pro uvedené jinak postačí na rozhodovací důvody obsažené v rozhodnutích obecných soudů odkázat, neboť znovu opakovat to, co již bylo těmito soudy přiléhavě a srozumitelně vysvětleno, bylo by nepřípadně formalistické.

Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu