Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding fair trial rights. The court rejects the claim that the Supreme Court violated the right to a fair trial. The court finds the Supreme Court's interpretation of appeal admissibility conditions correct and constitutional. The court concludes no fundamental rights were violated by the lower court's decision. The court determines the constitutional complaint lacks merit and is clearly unfounded. The court upholds the Supreme Court's ruling on appeal admissibility. The court affirms the Supreme Court's interpretation of appeal conditions. The court rejects the claim of procedural unfairness. The court dismisses the complaint as clearly unfounded. The court finds no violation of fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Mr. K. H. against a Supreme Court decision regarding the admissibility of an appeal. The applicant argued that the Supreme Court incorrectly interpreted the conditions for appeal admissibility under the Civil Procedure Code, thereby violating his right to a fair trial. The court rejected this claim, stating that the Supreme Court's assessment was constitutionally compliant and that no fundamental rights were infringed upon. Consequently, the court ruled the complaint was clearly unfounded and dismissed it under the relevant statutory provision.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded when the lower court's interpretation of procedural admissibility conditions does not violate the applicant's fundamental rights to a fair trial.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Ing. K. H., zastoupeného JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 44, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4428/2008-358 ze dne 25.2.2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 14. 5. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní subjektivní právo garantované mu zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v rámci své ústavněprávní argumentace (a kritiky) brojí proti způsobu, jakým Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyložil podmínky přípustnosti dovolání vymezené písmeny a) - c) v odstavci 1 § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") - stěžovatel totiž přípustnost svého dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2008 č. j. 30 Co 30/2008-333 dovozoval, vzhledem k předchozí genezi řízení, z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [srov. stěžovatelovo dovolání na č.l. 343 - 344 soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 1062/93]. Nejvyšší soud však jeho dovolání neshledal přípustným.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i spisový materiál evidovaný u Okresního soudu v Kolíně, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout.
Ústavní soud totiž již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle Ústavního soudu Nejvyšší soud přípustnost stěžovatelova dovolání posoudil ústavně konformním způsobem. Z relevantních pasáží odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006 č. j. 30 Co 31/2006-280 [zvláště z jeho strany 4 a 5] je totiž zjevné, že zde žádný "závazný právní názor" vyjádřen není. Pro stručnost přitom postačí odkázat na uznávanou literaturu vysvětlující pojem "vázanost právním názorem odvolacího soudu"- srov. k tomu Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1878 a násl.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní právo na spravedlivý proces, ani žádné jiné, ve stěžovatelově případě porušeno nebylo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu