Constitutional Court dismissed appeal for unfair trial due to insufficient evidence and lack of specific guidance.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a plaintiff against the Regional Court's confirmation of a lower court's dismissal of her damages claim. The plaintiff argued that the courts failed to properly evaluate her evidence and did not provide specific guidance on why her claims were insufficient under civil procedure law. The court ruled that general courts correctly assessed the evidence and that the plaintiff's dissatisfaction with the outcome did not constitute a violation of her constitutional rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court is not called to re-evaluate the assessment of evidence by general courts, and mere disagreement with the result does not constitute a violation of constitutionally guaranteed rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy v právní věci stěžovatelky J. S., zastoupené JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem Dukelská 2, Bruntál, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 239/2009-149 dne 7. 12. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 23. 3. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 C 328/2006, jenž si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 29. 9. 2006 u okresního soudu žalobu, v níž se domáhala, aby jí žalovaný, PhDr. Z. H. (dále jen "vedlejší účastník"), uhradil škodu, včetně ušlého zisku, která stěžovatelce vznikla tím, že jí vedlejší účastník znemožnil vstup do budovy, v níž měla umístěnu prodejnu tabáku, novin a drobného zboží. Rozsudkem okresního soudu č. j. 8 C 328/2006-119 ze dne 14. 5. 2009 bylo předmětné žalobě co do částky 24 593 Kč s příslušenstvím vyhověno (výrok I.) a co do částky 95 115 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem č. j. 56 Co 239/2009-149 ze dne 7. 12. 2009 rozsudek okresního soudu ve výroku II. jako věcně správný potvrdil a výrok III. změnil tak, že stěžovatelka byla povinna uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 29.599,50 Kč.
Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že se obecné soudy při projednávání její věci dopustily pochybení, majících za následek porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že ačkoliv okresnímu soudu předložila za účelem prokázání svých tvrzení množství listinných důkazů, tento se jejich obsahem dostatečně nezabýval a žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ve vztahu k výši škody. S tímto posouzením se stěžovatelka věcně neztotožnila a poukázala na skutečnost, že domníval-li se okresní soud, že skutková tvrzení obsažená v žalobě byla neúplná, měl ji vyzvat k jejich doplnění a konkrétně ji poučit, v čem byla nedostatečná, což tento soud neučinil. Odůvodnění rozsudku okresního soudu nadto dle stěžovatelky nedostálo požadavkům ustanovení § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť v něm nebylo uvedeno, které skutečnosti považoval soud za prokázané a které nikoliv. Krajskému soudu stěžovatelka vytýkala, že neodstranil vady, jimiž trpělo rozhodnutí soudu prvního stupně a naopak sám zatížil řízení další vadou, neboť svůj potvrzující výrok opřel, z hlediska stěžovatelky překvapivě, o odlišný právní názor, založený na přehodnocení skutkových zjištění učiněných okresním soudem, a to aniž by sám dokazování opakoval. Závěry krajského soudu dle názoru stěžovatelky odporovaly provedeným důkazům, což v ústavní stížnosti ve vztahu k jednotlivým důkazům podrobně rozvedla. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 56 Co 239/2009-149 ze dne 7. 12. 2009 svým nálezem zrušil, přičemž na podporu své argumentace odkázala na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1481/08
a
II. ÚS 881/08
.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Poté, co Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelky s právními a skutkovými závěry obecných soudů v rovině "jednoduchého" práva, přičemž tvrzená pochybení obecných soudů dle názoru stěžovatelky dosahovala takové intenzity, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. K tomu Ústavní soud uvádí následující: Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (§ 157 odst. 2 občanského soudního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, není Ústavní soud povolán "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 84/94
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatelky podrobně a srozumitelně odůvodnily. Oba soudy shodně konstatovaly, že skutková tvrzení stěžovatelky byla z hlediska uplatněného nároku nedostatečná; skutečnost, že krajský soud doplnil svou argumentaci nad rámec toho, co již bylo konstatováno okresním soudem, o další úvahy v tom smyslu, že stěžovatelka nevyužila všech prostředků k zabránění vzniku škody a že neprokázala příčinnou souvislost mezi jednáním vedlejšího účastníka a vzniklou škodou, neměla na posouzení její věci zásadní vliv, neboť k zamítnutí žaloby plně dostačovala již argumentace uváděná soudem prvního stupně, s níž se krajský soud ztotožnil. Jelikož byly závěry obecných soudů řádně a logicky odůvodněny a z ústavněprávního hlediska jim nebylo možno nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu je jakkoliv přehodnocovat. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jejích ústavně zaručených práv. Odkaz na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1481/08
a
II. ÚS 881/08
nebyl případný, neboť tyto byly přijaty za zcela odlišných skutkových okolností.
K námitce, že se stěžovatelce nedostalo příslušného poučení, Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka byla k doplnění příslušných skutkových tvrzení vyzvána usnesením okresního soudu č. j. 8 C 328/2006-86 ze dne 23. 6. 2008, přičemž jí nebylo možno přisvědčit v tom, že by snad toto poučení nebylo dostatečně konkrétní, resp. že by z něj nebylo zřejmé, co soud po stěžovatelce žádal. Ústavní soud již v minulosti vyjádřil názor, že poučovací povinnost dle § 118a občanského soudního řádu není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků a soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 841/06
, dostupné na http://usoud.cz). Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené toliko na polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2010
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu