Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible and obviously unfounded regarding appointment of counsel.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint against lower court decisions refusing to appoint legal counsel for the plaintiff. The plaintiff argued that new facts justified a fresh appointment, but the courts correctly determined no new circumstances existed to overcome the res judicata barrier. The Court ruled the complaint was inadmissible and obviously unfounded because it merely contested the application of existing procedural rules without reaching the constitutional level.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if they are obviously unfounded or do not objectively reach the constitutional level by failing to demonstrate a violation of constitutionally guaranteed rights and freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. C., zastoupeného Mgr. Radkem Jilgem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 1013/14, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2010, č. j. 11 Co 583/2009-163, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 11. 2009, č. j. 15 C 251/2008-125, ze dne 31. 8. 2009, č. j. 15 C 251/2008-111, a ze dne 16. 3. 2009, č. j.15 C 251/2008- 37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 3. 2009, č. j. 15 C 251/2008- 37, byl zamítnut návrh stěžovatele (v řízení žalobce), aby mu byl k ochraně jeho zájmů v řízení o žalobě o náhradu škody proti státu (sp. zn. 15 C 251/2008) ustanoven advokát.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 11 Co 194/2009, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud poté (též stížností napadeným) usnesením ze dne 31. 8. 2009, č. j. 15 C 251/2008-111, návrh stěžovatele znovu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků dle § 138 o. s. ř., a současně konstatoval, že v daném řízení náležité uplatnění procesních práv zvláštní odborné znalosti (advokátem) nevyžaduje.
Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel odvolání nepodal, a tím nabylo právní moci dnem 25. 9. 2009.
Dne 27. 10. 2009 podal stěžovatel další návrh, aby mu pro řízení byl ustanoven zástupce z řad advokátů, a Obvodní soud pro Prahu 2 o něm rozhodl rovněž ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 2. 11. 2009, č. j. 15 C 251/2008- 125, tak, že řízení zastavil, a to s odůvodněním, že "bylo v tomto řízení již jednou rozhodnuto o ustanovení zástupce a tudíž je zde dána překážka věci pravomocně rozhodnuté", přičemž stěžovatel "v žádosti neuvedl žádné nové skutečnosti a proto o tomto nároku již nemůže být znovu rozhodnuto".
Usnesením ze dne 1. 3. 2010, č. j. 11 Co 583/2009-163, Městský soud v Praze rozhodnutí o zastavení řízení potvrdil. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v úsudku, že je zde překážka rozsouzené věci, neboť stěžovatel i podle jeho názoru vskutku neuvedl "žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že v době jednoho měsíce (pozn.: od předchozího zamítavého rozhodnutí) došlo na straně žalobce (pozn.: stěžovatele) k tak zásadním změnám, že v době podání nového návrhu ... již splňuje podmínky pro ustanovení advokáta k ochraně svých zájmů". Za nerelevantní odvolací soud označil stěžovatelův argument, že bez zastoupení advokátem nebude schopen řádně formulovat petit žaloby, neboť z ustanovení § 138 o. s. ř. nikterak neplyne, že by "každý právní laik", měl "automaticky" právo, aby mu byl ustanoven jako zástupce advokát.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že u něj "existovaly a existují zákonné předpoklady zakotvené v ustanovení § 138 o. s. ř.", a pakliže obecné soudy jeho návrhu ve smyslu § 30 o. s. ř. nevyhověly, porušily čl. 36 odst. 1 Listiny (každý má právo se domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu), její čl. 37 odst. 2, dle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a konečně i čl. 37 odst. 3 Listiny, jenž stanoví, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Konkrétně je stěžovatel názoru, že je namístě, aby při "vysoké míře formálnosti i odborné svébytnosti právnického povolání" mohl každý účastník řízení uplatnit své právo prostřednictvím advokáta či notáře, což se zjevuje právě v jeho věci "o náhradu škody či přiměřené zadostiučinění, což jsou právní instituty, které jsou i mezi odbornou právní veřejností považovány za obtížné jak z hlediska provádění důkazů, tak i z hlediska právního posouzení". Bez odborné pomoci advokátem je pak stěžovatel v nerovném postavení proti žalovanému státu, jestliže disponuje nejen "neomezenými prostředky", nýbrž i "armádou" odborně vyškolených zástupců s právním vzděláním.
Předtím, než byla ústavní stížnost doplněna advokátem, stěžovatel posledním dvěma usnesením oponoval tvrzením, že "nové skutečnosti uvedl, i když soud tvrdí opak", avšak obecné soudy na ně nereagovaly, což, jak dále rozvedl poukazem na jiné rozhodnutí, je v jeho věcech časté; obšírně poté stěžovatel dokládá, jak se shodná argumentace (slovní vyjádření) opakují v různých rozhodnutí, a předkládá podrobný popis těchto "plagiátorských kauz".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona Ústavním soudu téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Směřuje-li nyní podaná ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2009, č. j. 15 C 251/2008-111, jímž nebylo (v novém řízení) vyhověno návrhu stěžovatele o ustanovení právního zástupce, bylo posledním opravným prostředkem v řízení o tomto návrhu odvolání, jež však stěžovatel nepodal. V této části je tudíž nutno ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou pro nevyčerpání opravných prostředků; jinak by ostatně přicházelo v úvahu i její posouzení jako opožděně podané, neboť bylo-li napadené usnesení doručeno stěžovateli dne 9. 9. 2009 a ústavní stížnost proti němu podána až dne 20. 4. 2010, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 3. 2009, č. j. 15 C 251/2008- 37, nelze o přípustnosti ústavní stížnosti uvažovat rovněž, neboť toto rozhodnutí bylo v řízení k odvolání stěžovatele odstraněno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009, č. j. 11 Co 194/2009, který (toto nyní napadené) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Zbývá se zabývat posledními dvěma rozhodnutími, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2010, č. j. 11 Co 583/2009-163, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 11. 2009, č. j. 15 C 251/2008-125.
Zde je nevyhnutelné - v prvé řadě - zaznamenat, že "ústavněprávní argumentace", obsažená v doplnění ústavní stížnosti, je zcela mimoběžná tomu, co je obsahem těchto napadených rozhodnutí. Stěžovatel přehlíží, že jemu nepříznivý výsledek řízení nebyl založen na posouzení předpokladů pro ustanovení zástupce z řad advokátů jako takových (jejichž nedostatek, dovozený obecnými soudy v řízení o návrhu předchozím, zde podrobil, nadto v obecné rovině, kritice z pozic shora označených článků 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 3 Listiny), nýbrž na závěru, na kterém se oba soudy shodly, že věcnému projednání jeho návrhu brání překážka rozsouzené věci podle § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. Jelikož tím pro posouzení ústavní stížnosti nemá tato (stěžovatelova) argumentace praktický význam, netřeba se k ní ani vyjadřovat; jen nad jinak rozhodný rámec dané věci může být příhodné poukázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu v části, v níž se tento soud k obdobným otázkám výstižně vyjádřil.
K posouzení tudíž zůstává toliko, zda obstojí rozhodnutí o zastavení řízení o ustanovení zástupce (advokáta) stěžovateli z důvodu nedostatku procesní podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, jak bylo výše řečeno, nemůže v ústavněprávním přezkumu jít o věcnou ("podústavní") správnost, klade se již jen otázka, zda obstojí z hlediska tzv. spravedlivého procesu, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Není-li tedy kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných (zde procesních) ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které obecné soudy aplikovaly, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze. Ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého práva, a to především opakovaným uplatněním námitky, že v pozdějším návrhu na ustanovení opatrovníka uplatnil nové skutečnosti, v důsledku čehož má jít i o "novou" věc. K ní se však již adekvátně vyjádřil odvolací soud, a jeho posouzení výše vyloženým podmínkám, kdy zásah Ústavního soudu je vyloučen, očividně vyhovuje. K odůvodnění usnesení odvolacího soudu lze jen doplnit (ve smyslu zdůraznění), že oponentura proti předchozímu rozhodnutí (identifikovatelná zde vskutku s již nepřípustným - opožděným - odvoláním) neznamená bez dalšího uvedení nových skutečností, rozhodných z pohledu existence překážky rozsouzené věci; takovými jsou jen ty, jež jsou relevantní coby podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř., a je-li tu kvalifikovaná potřeba ochrany zájmů účastníka řízení (§ 30 odst. 1, 2 o. s. ř.). Nic "nového" však v tomto smyslu stěžovatel neuplatnil, a ani v ústavní stížnosti tak nečiní.
Jinak řečeno, nelze odůvodnit existenci excesu z předvídatelného nazírání obou soudů, a tím ani úsudek o aplikační libovůli není k dispozici; přijaté závěry ohledně neodstranitelného nedostatku podmínek řízení obecné soudy též uspokojivě odůvodnily, a jejich závěr, že oproti původnímu návrhu nedošlo v poměrech stěžovatele ke změně odůvodňující nové rozhodnutí o ustanovení advokáta, za svévolný považovat nelze rovněž.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že tak je tomu i ve stěžovatelově věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu