Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1426/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.1426.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as unfounded, rejecting claim that courts violated fair trial rights.

Numero d'incarto IV.ÚS 1426/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by two applicants against final property ownership rulings. The applicants argued that lower courts violated their fundamental rights and fair trial guarantees by failing to adjudicate their case according to their specific legal theories. The Court rejected these claims, noting that the lower courts had thoroughly reasoned their decisions and that the applicants were not entitled to a favorable outcome because they had lost Czechoslovak citizenship, rendering them ineligible for the property dispute.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court must reject constitutional complaints as manifestly unfounded when the lower courts have provided logical and persuasive reasoning, and the applicants' arguments do not constitute a violation of fair trial rights or fundamental freedoms.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fair trial rights violation property ownership dispute manifestly unfounded claim independent judicial decision citizenship loss effect Czech constitutional law

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), s čl.
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl.
čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v rozporu s čl.
čl. 36 Listiny
1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v rozporu s čl. 36 Listiny a s čl.
čl. 6 a čl. 13 Úmluvy
36 Listiny a s čl. 6 a čl. 13 Úmluvy.
čl. 83 Ústavy
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu
též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
§ 74 zákona o Ústavním soudu
229/1991 Sb."), podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. K. a 2) H. G., zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 391/7, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. srpna 2005 č. j. 5 C 139/97-298, Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2006 č. j. 19 Co 13/2006-335 a Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2008 č. j. 28 Cdo 2201/2006-367, spojené s návrhem na zrušení § 13 odst. 2 až 4, § 22 odst. 10 a § 26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení § 13 odst. 2 až 4, § 22 odst. 10 a § 26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. května 2010 a doplněnou podáními dne 7. června 2010 a 22. června 2010, se stěžovatelé podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v rozporu s čl. 36 Listiny a s čl. 6 a čl. 13 Úmluvy. Ústavní stížnost stěžovatelé spojili s návrhem na zrušení § 13 odst. 2 až 4, § 22 odst. 10 a § 26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu.

Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 5 C 139/97 Ústavní soud zjistil, že otec stěžovatelů J. K. st. (dále jen "žalobce") se žalobou podanou dne 10. července 1996 domáhal určení vlastnictví k pozemkům v k. ú. Kolovraty. Obvodní soud pro Prahu 10 nejprve rozsudkem ze dne 4. dubna 2000 žalobu zamítl, Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. srpna 2001 rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 10 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. srpna 2005 žalobu opět zamítl, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil rozsudkem ze dne 8. března 2006 a Nejvyšší soud podané dovolání rozsudkem ze dne 5. září 2008 zamítl.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně zopakovali průběh řízení před obecnými soudy, vyjádřili nesouhlas se skutkovými zjištěnými a právními závěry, ke kterým soudy dospěly. Stěžovatelé mají za to, že pozemkově-revizní proces ohledně pozemků žalobce proběhl v rozporu s hmotným i procesním právem tehdy platným, zejména s ustanoveními zákona č. 142/1947, o revisi první pozemkové reformy a zákona náhradového, přičemž důkazní nouze stěžovatelů je způsobená časovým odstupem. Podle názoru stěžovatelů je třeba připustit přezkum údajného vlastnického práva na straně státu soudní cestou a adekvátním prostředkem pro soudní ochranu je v tomto konkrétním případě žaloba na určení vlastnického práva. Otec stěžovatelů J. K. st. byl totiž americkým občanem, který v důsledku nabytí amerického občanství pozbyl občanství československé.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě pokračují v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly ve věci rozhodující soudy. Opakují námitky, které uplatnili v předchozím soudním řízení a očekávají, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá. Ústavní soud nemá důvodu se odchýlit od závěrů v nich uvedených odchýlit.

Pokud stěžovatelé namítají porušení jejich základních práv, ke kterému mělo dojít tím, že ve věci rozhodující soudy jejich věc neposoudily v souladu s jejich v ústavní stížnosti předestřenými názory, nezbývá v této souvislosti Ústavnímu soudu, než poukázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2008, ve kterém Nejvyšší soud podrobně rozvedl, že žalobce, resp. stěžovatelé nejsou oprávněnou osobou, avšak tento závěr nevede pro stěžovatele k příznivějšímu výsledku řízení o určení vlastnictví proto, že dle zjištění soudu žalobce svého vlastnictví pozbyl na základě zákona o revizi první pozemkové reformy a nemůže být proto v řízení o vlastnické žalobě úspěšný.

Článek 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Ústavní soud uzavírá, že porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces garantované Listinou a Úmluvou v předmětném řízení nebylo shledáno. Stěžovatelům, resp. žalobci nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování procesních práv, přičemž soudy zjistily relevantní okolnosti k vydání svých rozhodnutí.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu se pak Ústavní soud nemohl zabývat ani akcesorickým návrhem na zrušení napadených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu