Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible for non-final rulings and unfounded regarding judge change.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court partially dismissed the constitutional complaints filed by two individuals against a District Court decision in Prague. The applicants argued that the appellate court's order to transfer the case to a different judge violated their constitutional rights, citing procedural flaws in the first-instance judgment. The Court ruled that the complaint was inadmissible regarding the partial annulment and remittal because the decision was not final, while finding the transfer to a new judge justified due to serious defects rendering the original judgment unreviewable.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints against non-final decisions are inadmissible, and transfers to new judges are permissible when original judgments suffer severe defects preventing proper review.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů a) C. G. a b) Z. G., zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, čj. 22 Co 98/2009-388, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, čj. 22 Co 98/2009-388, jímž tento soud jako soud odvolací zastavil odvolací řízení do výroku pod bodem I odst. 1 rozsudku soudu I. stupně; ve výrocích pod body I. odst. 2 až 7 a ve výrocích pod body II., III. a IV jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; a dále nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Stěžovatelé se domnívají, že tímto rozsudkem byla porušena jejich práva garantovaná čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 4. čl. 7, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. K porušení těchto práv mělo dojít především tím, že odvolací soud nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Postup soudu I. stupně nebyl dle stěžovatelů natolik vadný, aby bylo nutno aplikovat § 221 odst. 2 o. s. ř. Dále stěžovatelé namítají, že odvolací soud měl věc postoupit věcně příslušnému krajskému soudu, dospěl-li k závěru, že se jedná o obchodní spor. Další námitky se týkají odvolacího řízení: odvolání mělo být dle stěžovatele odmítnuto jednak pro nedostatek náležitostí a jednak proto, že bylo podáno osobou neoprávněnou. Konečně stěžovatelé namítají, že žalobce vstoupil do řízení, přestože neprokázal přechod práv a povinností.
Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Nepřípustná je ústavní stížnost v části, v níž brojí proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu I. stupně zčásti zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí „konečná“. Opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, s. 338; Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 383; nález
sp. zn. II. ÚS 248/04
. usnesení
sp. zn. II. ÚS 650/01
,
I. ÚS 1660/08
,
I. ÚS 2928/08
).
V projednávané věci směřuje ústavní stížnost mj. též proti kasačnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl v této části zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, je zřejmé, že řízení bude i nadále pokračovat před soudem I. stupně. Ústavní stížnost tak v této části napadá výrok usnesení, který není konečný, a tedy způsobilý přezkumu v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelé proto nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto důvodu se Ústavní soud ani nemohl zabývat námitkami, jež se týkají odvolacího řízení, procesního nástupnictví či otázky, kterému soudu měla být věc vrácena k dalšímu řízení.
Ve zbývající části, v níž ústavní stížnost směřovala proti výroku o zastavení odvolacího řízení a proti výroku, jímž bylo nařízeno, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, je zjevně neopodstatněná.
K tomu je nutno připomenout, že Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci – pokud jde o zmíněné výroky – však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ohledně výroku o částečném zastavení odvolacího řízení není vůbec zřejmé, jak jím měla být porušena ústavně garantovaná práva stěžovatelů. Odvolání bylo zčásti vzato zpět, a proto odvolací soud v rozsahu zpětvzetí odvolací řízení zastavil. Ústavní soud na tomto postupu neshledává nic protiústavního, a ostatně ani stěžovatelé – přestože napadají usnesení odvolacího soudu jako celek – nevznášejí proti tomuto výroku jakékoliv námitky.
Ústavními aspekty interpretace a aplikace § 221 odst. 2 o. s. ř. se Ústavní soud již zabýval v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 956/09
. Konstatoval v něm, že ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu ve slovech „nebo že v řízení došlo k závažným vadám“ je v souladu s ústavním pořádkem, neboť sleduje ochranu jiného ústavně zaručeného práva (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a činí tak prostředky přiměřenými (nezbytnými), nicméně současně toto ustanovení klade značné nároky na aplikující orgán, který musí k jeho užití přistupovat zodpovědně a interpretovat jej v přímé návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny. Možnost odnětí věci pro závažné vady je tak nutno interpretovat restriktivně; mělo by se jednat o „mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat“.
Z napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že popsané ústavní předpoklady postupu dle § 221 odst. 2 o. s. ř. byly v souzené věci splněny. Odvolací soud důvody svého postupu dle citovaného ustanovení řádně uvedl v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Konstatoval v něm, že z rozhodnutí soudu I. stupně vůbec není patrno, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, jak důkazy v provedeném řízení hodnotil, ani jakým způsobem (pokud vůbec) dospěl k vysloveným právním závěrů. Prvoinstanční soud si nebyl schopen dle odvolacího soudu ujasnit rozdíl mezi povinností tvrzení a povinností důkazní, v důsledku čehož činil skutková zjištění z tvrzení účastníků a naopak z provedených důkazů v podstatě nic nezjistil. Soud I. stupně dále nesprávně posuzoval uplatněný nárok z titlulu smlouvy o půjčce, přestože šlo o nárok ze smlouvy o úvěru. U určovacích protižalob se prvoinstatční soud nezabýval otázkou naléhavého právního zájmu. V rozsudku cituje další důkazy, které provedl, ale nic z nich nezjistil, takže vůbec nelze dovodit, jak s nimi pracoval; již jenom z tohoto důvodu je rozsudek nepřezkoumatelný.
Odvolacímu soudu nelze ze shora nastíněných ústavních hledisek nic vytknout, pokud na základě těchto – nesporně vysoce závažných vad – dospěl k závěru, že věc má projednat a rozhodnout jiný samosoudce. Vysoká pravděpodobnost, že by samosoudce, jemuž by byla věc ponechána, nebyl schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat (viz citovaný nález), vyplývá nepřímo i z okolnosti, že řízení v prvním stupni probíhalo již od roku 2002 a jeho jediným výsledkem bylo zcela nepřezkoumatelné rozhodnutí stižené těžkými vadami.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost zčásti jako zjevně nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. července 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu