Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1640/07 ECLI:CZ:US:2010:2.US.1640.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to insufficient indirect evidence in robbery case.

Numero d'incarto II.ÚS 1640/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by R. P. against his conviction for robbery, finding no violation of fair trial rights. The applicant argued that the conviction relied solely on indirect evidence and violated the principle of material truth, while the prosecution maintained the evidence chain was sufficient. The court ruled that the combination of circumstantial evidence, including fingerprint analysis and witness testimony, formed a coherent chain proving guilt without requiring direct eyewitness identification.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court holds that a conviction based on a coherent chain of indirect evidence does not violate the right to a fair trial, provided the evidence is not an irrational excess.

Parole chiave

Generato dall'IA
indirect evidence chain fair trial rights material truth principle constitutional complaint dismissal robbery conviction circumstantial evidence procedural fairness

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Z uvedených důvodů postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
čl. 38 odst. 2 Listiny

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
II. ÚS 341/96
Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and presumption of innocence violation in criminal case.
I. ÚS 394/97
Constitutional Court annuls criminal judgment due to insufficient evidence and procedural violations in conviction.
IV. ÚS 202/98
Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial violation due to flawed forensic identification evidence.
II. ÚS 313/99
Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to insufficient evidence proving guilt beyond reasonable doubt.
III.ÚS 623/2000
Constitutional court allows appeal against conviction where illegal evidence violates presumption of innocence and legal process principles.
IV. ÚS 10/02
Constitutional court quashes criminal conviction due to unverified chain of evidence from fingerprint comparison.
II. ÚS 152/03
Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to vague reasoning and unproven evidence chain.
II. ÚS 90/04
Constitutional Court dismisses appeal regarding DNA sampling and fingerprint comparison in criminal proceedings. The court finds no violation of fair trial rights. The court held that the defendant's rights were protected despite procedural errors by police. The court ruled that the evidence was part of a broader case context. The court concluded that the overall process ensured fair trial principles. The court determined the appeal was clearly unfounded under the law.
I. ÚS 671/05
Constitutional Court voids fine for refusing to provide self-incriminating evidence, upholding right against self-incrimination.
II. ÚS 350/06
Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial rights violated by evidence chain in robbery case.
I. ÚS 2443/07
Constitutional Court dismisses appeal claiming conviction based solely on trace evidence violated fair trial rights.
IV. ÚS 3034/08
Constitutional Court dismisses appeal against criminal conviction for robbery and fraud based on evidence comparison.
IV. ÚS 463/2000
Constitutional Court dismisses appeal for lack of evidence proposal rights in criminal trial.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného JUDr. Michaelem Víchem, advokátem se sídlem nám. Kinských 3, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2006 č. j. 8 To 458/2006-380 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 8. 2006 č. j. 2 T 164/2005-335, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 6. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel namítá, že dokazování bylo provedeno v rozporu se zásadou materiální pravdy a zásadou volného hodnocení důkazů. Podrobně se vyjadřuje k jednotlivým usvědčujícím důkazům (k pachové stopě, zajištěné na místě činu, výpisům mobilního operátora o telefonním hovoru s T. P., SMS zprávě K. H.) a tyto důkazy zpochybňuje. Poukazuje na judikaturu i právní teorii stran použití nepřímých důkazů, uvádí, že byl usvědčen pouze na základě dvou nepřímých důkazu, což je dle něj nedostačující. Nesouhlasí ani s hodnocením své osoby jako nevěrohodné a vysvětluje smysl svých výpovědí z přípravného řízení. Opět poukazuje na soudní judikaturu, dle níž na vinu obviněného nelze usuzovat ze způsobu jeho obhajoby. Poukazuje i na další nesrovnalosti případu, které měly být hodnoceny v jeho prospěch. Ve způsobu, jak se soudy vypořádaly s hodnocením důkazů a celkovým procesem zjišťování skutkového stavu věci, spatřuje porušení svého práva na spravedlivé soudní řízení. Namítá též, že soud zamítl důkazy obhajoby, aniž by řádným a přesvědčivým způsobem vyložil, proč důkazy neprovedl.

K ústavní stížnosti se vyjádřil coby účastník řízení Městský soud v Praze. Ve vyjádření odkázal na obsah napadených rozhodnutí a vyslovil přesvědčení, že vina stěžovatele byla provedenými důkazy plně prokázána a byla vyvrácena jeho obhajoba. Obvodní soud pro Prahu 6 vyjádření nepodal. Okresní státní zastupitelství pro Prahu 6 se vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka a Městské státní zastupitelství v Praze, ač doloženě vyzváno, se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 164/2005 bylo zjištěno následující:

Obvodní soud pro Prahu 6 uznal napadeným rozsudkem stěžovatele vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 12. 8. 2005 kolem 15.25 hod. v Praze, Dejvická 5 v objektu pobočky Komerční banky poté, kdy přistoupil k přepážce č. 3, předložil M. D. list papíru s ručně psaným textem, ve kterém požadoval pod pohrůžkou odpálení bomby vydání peněz, když současně měl v ruce mobilní telefon, a v důsledku této pohrůžky mu jmenovaná pracovnice ze strachu z uskutečnění výbuchu vydala částku 35.390,- Kč, se kterou následně z banky odešel. Za to byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o nároku poškozené banky na náhradu škody.

O odvolání stěžovatele i státního zástupce rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením tak, že obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 4. 2007 č. j. 7 Tdo 377/2007-424 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. toto dovolání odmítl. V odůvodnění poukázal na to, že s uplatněným dovolacím důvodem by korespondovaly námitky v tom směru, že by zjištěný skutkový stav neodpovídal zákonným znakům trestného činu loupeže. Takové námitky však stěžovatel nevznesl, neboť své dovolání založil na polemice s hodnocením důkazů.

Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov.

III. ÚS 84/94

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele, směřujících do hodnocení důkazů stran jeho totožnosti s osobou pachatele a do zjištění, že je pachatelem uvedeného skutku. Jeho námitky se vesměs týkají skutkového hodnocení věci, přičemž stěžovatel neakceptuje skutková zjištění soudu. Jak však bylo uvedeno v předchozím odstavci, přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

, N 34/3 SbNU 257,

sp. zn. III. ÚS 166/95

, N 79/04 SbNU 255). Takové vybočení z ústavních mezí v daném případě zjištěno nebylo.

Obvodní soud pro Prahu 6 v odůvodnění odsuzujícího rozsudku podrobně rozvedl důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, že pachatelem uvedeného skutku byl stěžovatel, byť on sám trestnou činnost od samého počátku popíral. Odvolací soud se s jeho skutkovými a právními závěry ztotožnil a vypořádal se s námitkami směřujícími do rozsahu a způsobu dokazování a s důkazními návrhy obhajoby.

Stěžovatelem zvolená obhajoba, že v uvedený den se v Praze vůbec nezdržoval, neboť byl pracovně v Ústí nad Labem, popř. se vracel z montáže, byla vyvrácena výpovědí svědků T. P. a P. K. i zprávou společnosti Gag. Důkazně byla vyvrácena i další jeho verze, že toho dne sice mohl projíždět Prahou, ovšem v uvedené bance nikdy nebyl a v kritickou dobu kolem 15. 20 hod byl na cestě na chalupu přítelkyně a nacházel se někde u letiště. Alibi mu chtěla opatřit svědkyně K. H., která tvrdila, že v kritické době s ní byl na chatě (tuto verzi se stěžovateli snažila sdělit dopisem v době, kdy byl ve vazbě), ale soud její výpovědi neuvěřil, neboť svědkyně v průběhu přípravného řízení měnila časové údaje, aby tak podle aktuálního stavu dokazování stěžovateli pomohla.

Přítomnost stěžovatele v kritickou dobu v blízkosti banky byla prokázána výpisy z provozu jeho mobilního telefonu. Lokalizací mobilního telefonu, o kterém stěžovatel tvrdil, že ho nosil vždy při sobě a nikdy ho nikomu nepůjčil, byl pak časově i místně zmapován jeho pohyb v inkriminované době, podrobně popsaný v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Na něj časově navazují záznamy pořízené z kamer umístěných před vchodem do banky i v bance. Těmito důkazy bylo prokázáno, že stěžovatel se v době od 15. 15 hod do 15.25 hod pohyboval v lokalitě Dejvické ulice, kde před domem č. 4 přijal v 15.19 hod hovor od svědka P., který trval 1,36 min.

Ze záznamu z bezpečnostní kamery před bankou na ul. Dejvická č. 5 pak bylo zjištěno, že pachatel přišel na úroveň budovy banky v 15.19.20 hod, v 15.19.31 hod přijal telefonický hovor, který ukončil v 15.21.06, přičemž vešel do budovy, z níž v 15.25.13 zase vyběhl. Další lokalizací mobilního telefonu stěžovatele bylo zjištěno, že stěžovatel přijal v 15.26 hod v tomto prostoru SMS zprávu od K. H. Přítomnost stěžovatele na místě činu pak byla bezpečně prokázána pachovou stopou zajištěnou na pultu přepážky v bance, u kterého došlo k incidentu.

Vzhledem k vyjádření stěžovatele i jeho matky (která mu někdy ukládala peníze v bance), že nikdy tuto pobočku banky nenavštívili, nemohla být zpochybněna vypovídací hodnota tohoto důkazu. Samotný postup při snímání pachových stop, následné zápisy a odborné vyjádření, i výslechy příslušných policistů k postupu při zajišťování a uchovávání pachových konzerv a k výsledku porovnání zajištěných pachových stop byly, jak vyplývá z příslušného spisového materiálu, provedeny ústavně konformním způsobem.

Stěžovatel v této souvislosti především namítá, že jde pouze o nepřímý důkaz, kterým nemůže být usvědčen.

Ústavní soud uznává obecnou věrohodnost důkazu srovnáním pachových stop. Ve své judikatuře konstatoval, že užití tohoto důkazu je v souladu s § 89 odst. 2 trestního řádu, dle kterého za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (srov. např. rozhodnutí

sp. zn. II. ÚS 341/96

,

I. ÚS 394/97

,

IV. ÚS 202/98

,

II. ÚS 313/99

,

III.ÚS 623/2000

,

IV. ÚS 10/02

,

II. ÚS 152/03

,

II. ÚS 90/04

,

I. ÚS 671/05

,

II. ÚS 350/06

,

I. ÚS 2443/07

,

IV. ÚS 3034/08

a další, všechna dostupná na http://usoud.cz). Z důkazu srovnání pachových stop je ovšem možné vyvodit jen to, že se pachatel nacházel na místě, na němž byla stopa sejmuta. Pouze na základě důkazního pramene v podobě pachové stopy by tedy nebylo možno jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě stěžovatel se dopustil trestného činu, za který byl trestně stíhán a následně i odsouzen. V nyní projednávané věci však stěžovatel nebyl usvědčován pouze prostřednictvím pachové stopy, ale rovněž pomocí dalších důkazních prostředků, které tvoří ucelený řetězec. Závěr obecných soudů, že důkazy provedené v trestním řízení, byť se jednalo toliko o důkazy nepřímé, svědčily ve svém souhrnu jednoznačně o vině stěžovatele, proto Ústavní soud shledal akceptovatelnými. Na tom nemění nic ani závěr soudu o nepoužitelnosti jako důkazu letáku jazykové školy, nalezeného na místě činu, a o malé vypovídací hodnotě nejasných záznamů kamerového systému vně i uvnitř banky a výpovědi pokladní stran osoby pachatele (tato svědkyně se sice vyjádřila k jednání pachatele při incidentu, ale jeho osobu popsat nedokázala, když uvedla, že se po něm nedívala, neboť počítala s tím, že ho zachytí kamery).

Pro úplnost ve vztahu k nevyhovění některým důkazním návrhům stěžovatele odkazuje Ústavní soud na své stanovisko obsažené např. v nálezu

sp. zn. IV. ÚS 463/2000

(viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, č. 122, str. 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. To bylo, jak vyplývá z příslušných protokolů o hlavním líčení, obžalobě i obhajobě umožněno a soud také většinu z navrhovaných důkazů provedl. Další návrhy pak usnesením odmítl. Odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil a uvedl, proč nebylo dokazování dále doplňováno, což je z ústavního hlediska akceptovatelné.

Možno tak uzavřít, že obecnými soudy provedené dokazování a učiněné hodnocení důkazů není extrémním excesem při realizaci důkazního procesu, spočívajícím v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu