Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1418/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.1418.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as time-barred and unsupported regarding civil appeal rejection.

Numero d'incarto III.ÚS 1418/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a guarantor company against lower court rulings in a civil recovery case. The court found the complaint against the Supreme Court's dismissal of the appeal was clearly unfounded, while the portions targeting lower court judgments were deemed filed after the statutory deadline. Consequently, the entire complaint was dismissed because the procedural timing did not meet the requirements for constitutional review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as time-barred if the appeal was rejected for inadmissibility based on legal grounds rather than discretionary reasons, and the complaint was not filed within the sixty-day period from the lower court's decision.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint time-barred filing civil appeal rejection statutory deadline discretionary reasons Supreme Court ruling procedural admissibility

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu
Jak vyplývá z obsahu přiloženého rozhodnutí, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dané věci by přicházelo do úvahy pouze dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu
a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zajišťovací společnosti s. r. o., se sídlem Praha, Revoluční 1082/8, zastoupené JUDr. Tomášem Gureckým, advokátem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 2010 č. j. 28 Cdo 5046/2009-275, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2009 č. j. 8 Co 322/2009-255 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2009 č. j. 84 C 176/2005-217, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, vydaný v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, v němž stěžovatelka stála na straně žalované. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, které však bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatelka nesouhlasí s průběhem řízení před obecnými soudy a tvrdí, že napadená rozhodnutí trpí takovými vadami, jež zakládají porušení jejích ústavně zaručených práv.

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, není opodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.

Jak vyplývá z obsahu přiloženého rozhodnutí, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dané věci by přicházelo do úvahy pouze dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není. Svůj závěr dovolací soud dostatečně odůvodnil, když vyložil, že stěžovatelkou vznesené námitky nemohly založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť podstatou dovolání stěžovatelky byly její polemika se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a též její námitky, že nebyli vyslechnuti všichni navržení svědci. Ústavní soud neshledal v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu žádný zásah do práv, jichž se stěžovatelka v návrhu dovolává.

Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka však v daném případě splněna není.

Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí použít § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu