Constitutional Court dismisses appeal against criminal conviction for utility cut-offs in rental properties. The court rejects constitutional complaints regarding property rights and social housing responsibilities. The court upholds the lower courts' findings and sentencing without interference.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against criminal convictions for unauthorized interference with property rights. The applicant argued that utility cut-offs in rental properties should be handled through civil liability rather than criminal prosecution, claiming a disproportionate burden on landlords. The court ruled that general courts acted within their jurisdiction, respected the principle of free evaluation of evidence, and did not violate the applicant's fundamental rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 140/1961 Coll., Criminal Code; Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court: The Constitutional Court is not a third instance and may not interfere with general courts' jurisdiction unless they act contrary to constitutional provisions; complaints are inadmissible if the lower courts' decisions are not in extreme conflict with factual findings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. 6 Tdo 213/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. 4 To 218/2008, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27.3.2008 č. j. 95 T 289/2007-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. 6. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, kdy právě zmiňovaným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 95 T 289/2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil - zjednodušeně řečeno - tím, že v nájemních domech, jejichž je vlastníkem, nechal přerušit u několika bytů dodávky vody a elektrické energie, ač tato opatření nebyla odůvodněná stavebně-technickým stavem těchto bytů [z šetření orgánů činných v trestním řízení vyplynulo, že k přerušení dodávek přistoupil stěžovatel u bytů podléhajících takzvanému regulovanému nájemnému, když u bytů s takzvaným tržním nájemným nejenže k těmto opatřením nepřistoupil, ale nechal je dokonce připojit na nově vybudované rozvody vody].
Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle § 249a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř."), byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody jedné z poškozených nájemnic částku ve výši 66.000,- Kč s tím, že podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli na totéž řízení se svými nároky na náhradu škody odkázáni též další poškození nájemci.
K odvolání, která proti rozsudku prvostupňového soudu podal stěžovatel a poškozená nájemnice L. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. 4 To 218/2008 tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. stěžovatele uznal vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., za což ho podle § 249a odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanovil stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal některé poškozené nájemce s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních [ve srovnání s prvostupňovým rozhodnutím se krajský soud neztotožnil s dobou páchání trestné činnosti stěžovatelem, tak jak byla vymezena městským soudem; neztotožnil se rovněž s rozhodnutím městského soudu, co do rozhodnutí o náhradě škody].
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Toto dovolání však bylo usnesením Nejvyššího soudu z 25. 3 2010 sp. zn. 6 Tdo 213/2010 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že obecné soudy porušily zejména jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva (svobody) garantovaná mu zejména čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, neboť svoje rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a nevypořádaly se s jeho obhajobou. V rámci ústavněprávní argumentace stěžovatel zopakoval svoje odvolací a dovolací námitky. K odpojení vody a elektrické energie přistoupil s ohledem na nevyhovující bezpečnostně-technické poměry v předmětných bytech, kdy kvůli státním zásahům do oblasti vztahů mezi majiteli domů a nájemci nemá finanční prostředky na řádnou opravu - proto z důvodu ochrany zdraví a života nájemníků musel přistoupit k odpojení zmíněných sítí. Stát podle stěžovatele trvale přenáší svoji odpovědnost za zajištění sociálně únosného bydlení na vlastníky nájemních domů. Stěžovatel se rovněž pozastavil nad tím, že v jeho případě byly proti němu využity přímo prostředky trestního práva a nebyly využity nejprve například instituty občanskoprávní odpovědnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušily, naopak pochybení prvostupňového soudu odvolací soud zcela dostatečně napravil.
Věc byla projednána v přiměřené lhůtě při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a obecné soudy svoje rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel z velké části opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání, resp. dovolání [pokud stěžovatel v ústavní stížnosti svoje jednání (tedy odpojení nájemců jednotlivých bytů od základních sítí patřících ke standardní vybavenosti) vysvětluje mj. nevyváženým vztahem mezi vlastníky nájemních domů a nájemci bytů v těchto domech, pak takováto argumentace je poněkud nepřípadná; nadto lze pro úplnost konstatovat, že Ústavní soud, vědom si této disproporce, na tuto nevyváženou situaci reagoval ve své nejnovější judikatuře - srov. např. nález Ústavního soudu z 10. 6. 2009 sp. zn. I ÚS 2220/08, dostupný pod http://nalus.usoud.cz/]. S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadeném rozhodnutí popsána, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele v ústavní stížnosti obsaženým pak Ústavní soud odkazuje na velmi podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů, s přihlédnutím ke korekci provedené soudem odvolacím.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu