Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding refusal of court fee exemption and legal representation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court decisions denying court fee exemption and legal representation. The applicant argued that the courts failed to verify his poverty and improperly required asset proof without a hearing, yet the courts maintained their discretion based on unknown income data. The court ruled that the lower courts acted within their authority and did not violate the right to court protection, thus dismissing the complaint as clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review factual assessments of lower courts on fee exemptions and must dismiss complaints where no violation of the right to court protection is evident.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele P. Č., právně zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Hudkem, Údolní 1297, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2010 sp. zn. 3 Aps 10/09 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2009 sp. zn. 7 Ca 108/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 12. 5. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Stěžovateli byla v rámci soudního řízení před Městským soudem v Praze zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků a současně mu byl zamítnut i návrh na ustanovení právního zástupce. Proti tomuto usnesení Městského soudu brojil stěžovatel kasační stížností, která však byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. V předmětné ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti výše uvedenému postupu obecných soudů. Stěžovatel relativně obsáhle poukazuje na skutečnost, že dle jeho názoru svoji nemajetnost prokázal dostatečně a předložil všechny listiny prokazující jeho složitou sociální situaci. Obecné soudy i přesto dovodily, že výše jeho příjmů není známa; stěžovatel polemizuje se způsobem vyplnění tiskopisu pro prokázání nemajetnosti. Stejně tak Nejvyšší správní soud pochybil, když neustanovil stěžovateli advokáta. Jmenovaný soud vyžaduje prokázání majetkových poměrů mimo ústní jednání.
III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který již není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není totiž soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými zejména v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy všech stupňů srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nejsou ani svévolná, ani excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti uplatněného práva dospěly.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.
I. ÚS 2/93
, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu