Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded due to lack of constitutional violation. The Court rejects the claim that the Supreme Court's dismissal of the appeal violated the right to a fair trial. The Court holds that mere disagreement with lower court reasoning does not constitute a constitutional violation. The Court finds the appeal manifestly unfounded and dismisses it without substantive review. The Court emphasizes that the appeal did not reach the constitutional level required for review. The Court concludes that the Supreme Court's decision was legally sound and did not infringe fundamental rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by M. D. against the Supreme Court's decision to reject his appeal. The applicant argued that the Supreme Court violated his right to a fair trial by dismissing his appeal without examining the merits of his arguments regarding the lower courts' factual findings. The Court determined that the complaint was manifestly unfounded because it merely reiterated disputes over the interpretation of facts and law without demonstrating a specific violation of constitutional rights. Consequently, the Court ruled that the Supreme Court's decision was justified and did not infringe upon the applicant's fundamental freedoms.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as manifestly unfounded if the arguments do not reach the constitutional level and fail to demonstrate a violation of constitutionally guaranteed rights or freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2010 sp. zn. 26 Cdo 1048/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 13. 11. 2006 sp. zn. 6 C 138/1995 uložil stěžovateli, aby vyklidil byt č. 21 v Milánské ulici 410, a k odvolání stěžovatele Městský soud v Praze toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 25. 1. 2008 sp. zn. 51 Co 384/2007 potvrdil. Stěžovatelovo dovolání poté Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 15. 2. 2010 sp. zn. 26 Cdo 1048/2009 jako nepřípustné.
Napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že jím bylo odmítnuto jeho dovolání s odůvodněním, že uplatnil nepřípustný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř, aniž se zabýval "věcnou podstatou" jeho dovolání a výhradami, jež vztáhl k dovolacímu důvodu, spočívajícímu v nesprávném právním posouzení věci.
Těžištěm ústavní stížnosti je pak polemika s rozhodnutími soudu prvního stupně a soudu odvolacího, založená na podobném popisu rozhodných skutkových poměrů a jejich právní interpretace, z nichž stěžovatel dospívá k závěru, že jsou tato rozhodnutí nesprávná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 45/94
).
Je nutné předeslat, že petit projednávané ústavní stížnosti směřuje výlučně proti rozhodnutí soudu dovolacího, a pro její posouzení je tudíž relevantní pouze otázka, zda dovolací soud - odmítnutím předmětného dovolání - neporušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Posuzovaná ústavní stížnost však podle svého obsahu představuje de facto toliko pokračující polemiku se závěry soudů prvního a druhého stupně, a v ní obsažená argumentace se odbývá nadto v mezích podústavního práva, resp. nikterak nesměřuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní, neboť pouhý formální odkaz na označené články Ústavy a Listiny na tom nemůže ničeho změnit; co je však zde významné (kromě stěžovatelovy mylné představy, že tato rozhodnutí podrobí Ústavní soud - a to jen z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu), že námitky proti rozhodnému usnesení soudu dovolacího stěžovatel předestřel jen ve zcela obecné rovině, aniž mu konkrétně oponoval, resp. doložil, v čemž je závěr, že v dovolání neuplatnil tzv. způsobilé dovolací důvody, kvalifikovaně nesprávný, totiž nesprávný ve smyslu ústavněprávním.
To je zde podstatné, neboť bylo již výše řečeno (pakliže obsahově směřuje ústavní stížnost do merita, řešeného nižšími soudy v rozhodnutích, jež ústavní stížností napadeny nejsou), že je v dané věci rozhodná toliko otázka, zda Nejvyšší soud odmítnutím dovolání neporušil některé stěžovatelovo základní právo či svobodu.
Tak tomu není tehdy, jestliže dovolací soud uplatněné názory adekvátně odůvodnil, dovozené závěry jsou obhajitelné, a nelze dovodit ani exces či libovůli v závěrech, k nimž dospěl. Pro ústavněprávní přezkum je to určující (a dostatečné) proto, že "věcná" správnost není (sama o sobě, jak si stěžovatel představuje) jeho referenčním kritériem.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ke své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Se zřetelem k výše uvedenému je namístě konstatovat, že tak je tomu i v posuzované věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle zmíněného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu