Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1088/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.1088.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to evidence evaluation and legal qualification changes.

Numero d'incarto II.ÚS 1088/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the appellant against the Supreme Court's decision in a criminal case. The appellant argued that lower courts violated the principle of presumption of innocence by changing the legal qualification of his actions from theft to embezzlement without new evidence. The court ruled that since the factual basis remained identical and the appellate court relied on the same evidence, no reasonable doubt existed to trigger the presumption of innocence, and thus the appeal was unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks jurisdiction to re-evaluate evidence or correct legal qualifications when the factual basis remains unchanged and no reasonable doubt exists regarding the defendant's guilt.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint presumption of innocence legal qualification evidence evaluation criminal procedure appellate review reasonable doubt

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod
čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv
39 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv, čl.
čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
8 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.
čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud druhým napadeným rozhodnutím toto dovolání podle § 265i odst.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Wildtem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1038, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. 4 Tdo 4/2010 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. 4 To 4/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle č. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel stejně jako v odvolání a dovolání namítá, že obecné soudy ignorovaly zásadu in dubio pro reo. K věci přistoupily formálně a nezabývaly se námitkami obhajoby. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že výpověď spoluobžalovaného P. V. by měla být účelová, navíc tento závěr opřel o důkazy, které před ním nebyly provedeny, čímž porušil zásadu bezprostřednosti trestního řízení. Neexistenci záznamu z kamery v bance tak vyložil v neprospěch stěžovatele, přestože spoluobžalovaný V. potvrdil, že mu stěžovatel peníze při výběru předal. Stěžovatel je přesvědčen, že byly dány důvody dovolání, neboť pokud se nemohl dopustit trestného činu, protože s ním byl při výběru společník a finanční ředitel společnosti, jejíž peníze měly být zpronevěřeny, který to dosvědčil, pak rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, což je dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože byl spoluobžalovaný V. soudem prvního stupně též odsouzen za krádež, odvolacím soudem byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn. Měl by být tedy k okolnostem výběru peněz znovu vyslechnut, tentokrát v postavení svědka.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2008 sp. zn. 7 T 6/2006 uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Dále mu byl uložen peněžitý trest a pro případ jeho zmaření náhradní trest odnětí svobody.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a ohledně stěžovatele znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. z. Za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, a dále mu uložil peněžitý trest a pro případ zmaření náhradní trest odnětí svobody. Podkladem výroku o vině bylo zjištění, že stěžovatel poté, co převedl svůj podíl v obchodní společnosti EMC Co, s. r. o., Vysoké Mýto na V. V. a spoluobžalovaného P. V., využil skutečnosti, že ještě měl dispoziční právo k účtu společnosti a bez vědomí společníků firmy vybral z uvedeného účtu ve dvou případech celkem částku 1.310.000,- Kč, kterou použil pro osobní potřebu, a v této výši způsobil uvedené společnosti škodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud druhým napadeným rozhodnutím toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako nepřípustné.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu předmětných rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitky stěžovatele směřují do skutkového a právního posouzení věci, přičemž vycházejí z obhajoby, uplatněné v průběhu řízení před obecnými soudy. Stěžovatel ovšem pomíjí, že jeho obhajoba byla řádně provedeným dokazováním vyvrácena. Stran provádění a hodnocení důkazů lze odkázat na podrobné a ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Odvolací soud se s jeho skutkovými závěry ztotožnil. Řádně také zdůvodnil, proč na podkladě správně zjištěného skutkového stavu sám znovu rozhodl o vině tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. z.

Pokud stěžovatel v této souvislosti namítá, že odvolací soud dospěl k odlišné právní kvalifikaci než soud prvního stupně (který jednání stěžovatele kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b tr. z.), přestože neprovedl vlastní dokazování či je nedoplnil, jeho námitce nelze přiznat opodstatněnost, neboť odvolací soud vyšel ze zcela totožného skutkového základu jako soud nalézací (viz skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, která je totožná se skutkovou větou v rozsudku odvolacího soudu). Nebyl proto povinen řádně provedené dokazování opakovat či doplňovat. Ústavní soud, který v hodnotícím procesu obecných soudů neshledal žádnou libovůli, připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval (srov.

III. ÚS 23/93

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 1, str. 41). To se týká i napadeného hodnocení výpovědi spoluobviněného P. V., při němž soud poukázal na řadu skutečností a důkazů svědčících o nevěrohodnosti jeho výpovědi i výpovědi stěžovatele stran oprávněnosti výběru peněz.

Trestné jednání stěžovatele bylo prokázáno řadou svědeckých a listinných důkazů, popsaných a podrobně zhodnocených v rozsudku soudu prvního stupně. O jeho vině neměly soudy žádné pochybnosti, byť soud prvního stupně toto tzv. tunelování společnosti nesprávně právně kvalifikoval. Nebyl dán proto důvod k uplatnění zásady in dubio pro reo, jejíž použití je na místě jen tehdy, jsou-li v otázce viny pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Taková situace však v projednávané věci nenastala.

Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu, který shledal dovolání stěžovatele nepřípustným. Stěžovatel sice s odkazem na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání, dovolací námitky však založil výhradně na zpochybnění procesu dokazování a z něj vyvozených skutkových závěrů. Nejvyšší soud, který neshledal extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, což by jedině dle judikatury Ústavního soudu mohlo věc posunout k věcnému přezkumu dovolacích námitek, tak nebyl povinen dovolání řešit věcně podle kriterií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.

Stěžovatelova argumentace uplatněná v ústavní stížnosti, která je opakováním výhrad obsažených v jeho odvolání a dovolání, tak Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem obecných soudů v napadeném řízení bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jehož se dovolává.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu