Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1122/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.1122.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as unfounded, noting it lacks constitutional relevance and is merely a procedural complaint.

Numero d'incarto III.ÚS 1122/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the plaintiff against lower court rulings in an inheritance case. The plaintiff argued that the courts violated his rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms regarding the valuation of marital property. The Court determined the complaint was clearly unfounded because it merely contested the factual conclusions of ordinary courts without raising any genuine constitutional issues.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court may dismiss a complaint as clearly unfounded if the arguments fail to reach the constitutional level and do not touch upon constitutionally guaranteed rights or freedoms.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint clearly unfounded inheritance dispute marital property Charter of Fundamental Rights procedural delay ordinary court review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
III. ÚS 287/96
Constitutional Court invalidates home search warrant due to lack of reasoning and procedural violations.
I. ÚS 26/03
Constitutional Court dismisses appeal for inactivity as the lower court's proceedings were already ongoing and not currently infringing rights.
IV. ÚS 145/03
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court delays after final judgment is rendered.
II. ÚS 443/03
Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion and lack of current legal interest regarding court delays.
III. ÚS 373/04
Constitutional Court dismisses complaint against court inactivity due to case complexity and lack of proven delays.
II. ÚS 532/04
Constitutional Court dismisses appeal on excessive trial length as remedy no longer needed due to resumed proceedings.
III. ÚS 451/05
Constitutional Court dismisses complaint regarding procedural delays as final judgment rendered, ending the legal process.
III. ÚS 450/06
Constitutional Court dismisses complaint about court delays after appellate court issues final judgment.
III. ÚS 991/07
Constitutional Court dismisses father's appeal against custody order based on child's best interests and procedural finality.
III. ÚS 1687/07
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding unequal treatment of creditors under auction law.
III. ÚS 432/08
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding building demolition order as non-justiciable and unjustified.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Z., zastoupeného Mgr. Michalem Polákem, advokátem se sídlem Brno, Družstevní 2, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010 č. j. 21 Cdo 5217/2008-1093, Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2008 č. j. 18 Co 21/2008-954 a Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2007 č. j. 59 D 1642/2002-847, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení v jeho dědické věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo zakotvené v článcích 11 a 38 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně v řízení o dědictví po zůstavitelce V. Z., jehož účastníky byli její manžel a stěžovatel coby pozůstalý syn, usnesením ze dne 16. 10. 2007 č. j. 59 D 1642/2002-847 stanovil obvyklou cenu majetku ve společném jmění zůstavitelky a jejího manžela ve výši 541 943 Kč (výrok I.) a určil, které věci ve společném jmění manželů náleží do dědictví, a které naopak "zůstávají ve výlučném vlastnictví pozůstalého manžela" (výrok II.).

Krajský soud usnesením ze dne 15. 5. 2008 č. j. 18 Co 21/2008-954 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho právním závěrem, že "sporná" bytová jednotka není součástí společného jmění manželů, protože pozůstalému manželovi jako individuálnímu členu bytového družstva vzniklo právo na užívání družstevního bytu sice za trvání manželství, avšak přede dnem 1. 4. 1964, kdy existovalo pouze individuální členství v bytovém družstvu, a proto se poté zůstavitelka stala toliko společnou uživatelkou bytu, zatímco společné členství v bytovém družstvu jí nevzniklo. V důsledku toho pouze pozůstalý manžel splňoval podmínky pro převod bytové jednotky do vlastnictví na základě zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 1. 2010 č. j. 21 Cdo 5217/2008-1093 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť řešení otázky, zda bytová jednotka byla ke dni úmrtí zůstavitelky ve společném jmění manželů, jež odvolací soud zvolil, je podle jeho názoru v souladu s ustálenou judikaturou soudů; rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nemůže mít zásadní právní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Stěžovatel je však - v ústavní stížnosti - nadále přesvědčen, že předmětná bytová jednotka je součástí společného jmění manželů, protože členský podíl v bytovém družstvu získaný pozůstalým manželem tvoří majetek manželům společný. Rozhodnutí Nejvyššího soudu 8 Cz 17/69, o něž obecné soudy opírají svůj závěr, že se zůstavitelka nestala členkou bytového družstva, dle mínění stěžovatele "nevyhovuje současným společenským poměrům a je nutná jeho revize, neboť neposkytuje ochranu majetkových zájmů druhého manžela, který se nestal členem družstva v době, kdy členství nebylo tak významné, protože nebylo spojováno s možností převodu bytu do osobního vlastnictví." Dále stěžovatel vznáší řadu námitek, jež mají prokázat poškozování jeho práv v průběhu celého dědického řízení spočívající v tom, že pozůstalý manžel "byl ve střetu zájmů", činil na něho nátlak, aby "se vzdal nároku na dědictví", "devastoval" majetek patřící do společného jmění manželů a zamezoval mu přístup k němu, zamlčel rozhodné skutečnosti, "část majetku odcizil", a v důsledku tohoto jednání byla zjištěná hodnota majetku náležejícího do společného jmění manželů nižší. Konečně stěžovatel vytýká obecným soudům průtahy v řízení a tvrdí, že jeho námitky "nebyly vzaty na zřetel".

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu)].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodného podústavního práva je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

To je zde významné potud, že právě tak je tomu v dané věci.

Posuzovaná ústavní stížnost totiž představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, v ní obsažená argumentace nikterak nesměřuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní a stěžovatel očividně očekává (nepřípustně), že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí přezkumu z pozice běžné instanční (opravné) instance. Absence ústavněprávně relevantních námitek však sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu stěžovatelova zájmu) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém shora - je návrhem zjevně neopodstatněným.

Co do námitky průtahů v řízení platí, že v té intenci, již s ní stěžovatel spojil, je efektivně uplatnitelná jen v řízení, jež dosud neskončilo, a tato podmínka zde splněna není (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997,

sp. zn. III. ÚS 287/96

, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 26/03

,

IV. ÚS 145/03

,

II. ÚS 443/03

,

III. ÚS 373/04

,

II. ÚS 532/04

,

III. ÚS 451/05

,

III. ÚS 450/06

,

III. ÚS 991/07

,

III. ÚS 1687/07

,

III. ÚS 432/08

). Jinak řečeno, v době rozhodování o ústavní stížnosti musí stav neodůvodněných průtahů trvat, a naopak je nelze efektivně vytýkat, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu