Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding administrative procedure issues.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by V. Š. against lower court rulings regarding administrative delays. The applicant argued violations of fundamental rights, but the Court found the complaint identical to a previously dismissed case concerning the same legal issue. The Court determined the complaint was obviously unfounded because the administrative proceedings were substantively correct and the new claim lacked constitutional merit.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints that are obviously unfounded due to lack of constitutional merit or objective impossibility of establishing a violation of fundamental rights must be rejected without substantive examination.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 9, Symfonická 1496/9, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2009, č. j. 54 Co 372/2009-45, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 5. 2009, č. j. 25 C 85/2009-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení v čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 25 C 85/2009 se podává následující.
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 5. 2. 2002 byla žalobci poskytnuta jednorázová peněžní částka podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů, a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen "zákona č. 261/2001 Sb.), a to ve výši 150 000 Kč. Dalším rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 6. 2008 byla navíc stěžovateli přiznána jednorázová peněžní částka i za jednotlivé dny vězení ve výši 34 Kč.
Rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 ze dne 19. 5. 2009, č. j. 25 C 85/2009-25, byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 6 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za průtahy, způsobené Českou správu sociálního zabezpečení v řízení o vyplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb.; v odůvodnění soud uvedl, že ačkoliv správní orgán v řízení o přiznání jednorázové peněžní částka rozhodl (5. 2. 2002) po uplynutí 30-ti denní lhůty pro rozhodnutí, skončilo toto řízení pravomocně již v r. 2002, a je zřejmé, že nárok stěžovatele na přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení je již promlčen (§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Rozhodnutí žalované ze dne 23. 6. 2008 pak nelze považovat za rozhodnutí v "původním" řízení, a proto od jeho vydání nelze lhůtu pro uplatnění nároku odvíjet.
K odvolání stěžovatele Městský soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2009, č. j. 54 Co 372/2009-45, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování a rozhodná právní otázka, "zda se jednalo o jedno řízení či nikoli", byla soudem prvního stupně po právní stránce posouzena správně; uvedl též, že stěžovatelem poukazované rozhodnutí sp. zn. 21 Co 339/2009 se týkalo "jiné situace... a promlčení nebylo namítáno", přičemž "obsah druhého z rozhodnutí" (sp. zn. 62 Co 298/2009) mu není znám.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů, že byla vedena dvě správní řízení, a dovolává s ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., jestliže řízení bylo zahájeno "až po 31. 12. 2002". Z toho, že mu nárok v "celém rozsahu" byl přiznán až 23. 6. 2008 usuzuje, že šlo o jediné řízení, a tím šestiměsíční promlčecí lhůta uplynout nemohla. Též namítá, že pokud odvolacímu soudu nebylo stěžovatelem poukazované rozhodnutí (resp. jeho obsah) známo, měl si je před vydáním rozhodnutí opatřit; rozhodl-li bez jeho znalosti, neseznámil se před vydáním rozhodnutí se všemi důležitými okolnostmi.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie (zde posouzení vedení správního řízení jako celku) v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností jiného stěžovatele (avšak zastoupeného týmž právním zástupcem), o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou - usnesením ze dne 8. 4. 2010,
sp. zn. III. ÚS 466/10
- odmítl.
Ústavní soud přitom zdůraznil, že v případě námitky vedení "dvojího správního řízení" jde o "posouzení z hlediska tzv. jednoduchého práva, přičemž ... i kdyby (snad) byl jiného názoru na její řešení, se necítí oprávněn do daného rozhodování nijak zasahovat", a "žádný ústavní rozměr v daném posouzení nelze spatřovat". Naopak "kladení důrazu na skončení druhého řízení za situace, kdy došlo k nápravě v podstatě zcela mizivé nepřesnosti v počtech, a kdy stěžovateli - nikoliv po podání opravného prostředku, ale další žádosti, vznesené (zjevně účelově) po několika letech - byl k původní částce .... ještě přiznán doplatek", by podle tamního názoru Ústavního soudu mohlo být považováno za skutečný formalizmus, jež postrádá "atributy smysluplné interpretace a aplikace právních norem".
To je významné potud, že se tyto závěry uplatní i v nyní projednávané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit.
Ani okolnost, že se odvolací soud neseznámil s právními závěry jiného senátu tohoto soudu, jež byla vyslovena v obdobné právní věci jiného účastníka, nemůže vést k závěru, že skutkový stav byl soudem nedostatečně zjištěn, jestliže takový závěr (byť odlišný od toho, k němuž v této věci soudy dospěly) nebyl pro soud rozhodující v jiné právní věci jakkoliv závazným.
Nutno též připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") , rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
O takový případ se jedná i v nyní posuzované věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jinak se odkazuje na zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2010,
sp. zn. III. ÚS 466/10
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu