Constitutional Court dismisses complaint where lower courts properly rejected evidence requests lacking probative value.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings in a commercial dispute. The applicant argued that courts improperly refused evidence requests regarding contract termination and delivery deadlines, violating fair trial rights. The Court determined that the lower courts correctly assessed the evidence's lack of probative value and provided sufficient reasoning for their decisions.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Evidence requests lacking probative value or relevance do not constitute a violation of fair trial rights if the court provides adequate reasoning for their rejection.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Děčín 1, Masarykovo nám. 193/20, proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010 č. j. 12 Cmo 241/2009-120 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2009 č. j. 26 Cm 47/2007-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydaná v jeho obchodněprávní věci, neboť jimi podle jeho názoru bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 3. 2009 č. j. 26 Cm 47/2007-97 uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž došlo tím, že žalobkyně mu na základě uzavřené kupní smlouvy zaplatila zálohu na kupní cenu zboží, avšak zboží dodáno nebylo, v důsledku čehož od smlouvy odstoupila.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2010 č. j. 12 Cmo 241/2009-120 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že zčásti - co do úroku z prodlení - žalobu zamítl. Přitakal soudu prvního stupně, že stěžovatel neprokázal existenci ústní dohody o prodloužení lhůty k dodání zboží (což nemohlo být spolehlivě objasněno ani výslechem J. D., jednatele žalobkyně), a ztotožnil se i s tím, že poštovní podací lístek není důkazem způsobilým prokázat, že stěžovatel odeslal žalobkyni podání, obsahující výzvu k odběru zboží. K jeho obraně, v níž uplatnil vůči žalobkyni nárok na náhradu škody z důvodu porušení kupní smlouvy neodebráním zboží, pak odvolací soud dovodil, že nebylo prokázáno porušení smluvních povinností žalobkyní, a naopak smlouvu porušil stěžovatel nedodáním zboží včas, pročež o úspěšný nárok na náhradu škody jít nemohlo.
Stěžovatel uvádí, že v dané věci, z pohledu jeho obrany proti nároku žalobkyně, bylo klíčové, zda mezi žalobkyní a jím došlo k uzavření dohody o prodloužení dodací lhůty a zda od kupní smlouvy řádně odstoupil. Podle jeho názoru pak není správný závěr obecných soudů, že tyto skutečnosti neprokázal, a poukazuje na to, že na podporu svých tvrzení navrhl provedení odpovídajících důkazů, jmenovitě odstoupením od smlouvy, podacími lístky prokazujícími odeslání tohoto úkonu, svou účastnickou výpovědí, výslechem Z. B. a bývalého jednatele žalobkyně J. D., jenž měl vědět o tom, že od kupní smlouvy vskutku odstoupil. Tím, že soudy provedení navržených důkazů odmítly, a to bez řádného odůvodnění, mu neumožnily potřebná tvrzení prokázat.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud konstantně judikuje, že zjištění a hodnocení skutkového stavu je záležitostí obecných soudů a že z hlediska ústavněprávního může být zkoumána toliko otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a logickou základnu, zda postupem soudu nebyly opomenuty relevantní důkazy či byly použity důkazy v rozporu s procesními předpisy, případně zda hodnocení důkazů není založeno na zřejmé svévoli.
V rozhodnutí ve věci
sp. zn. III. ÚS 359/05
(jakož i mnoha jiných) Ústavní soud vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (čehož se stěžovatel mimo jiné dovolával) jde o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak důkazní návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, případně zcela opomenut, "což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci" (ostatní uvažované typové situace "opomenutých" důkazů jsou v dané věci nepodstatné). Na druhé straně Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému; je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (
sp. zn. I. ÚS 733/01
,
III. ÚS 569/03
,
IV. ÚS 570/03
,
II. ÚS 418/03
).
V souladu s citovanou judikaturou se soudy stěžovatelovými důkazními návrhy - oproti jeho nazírání - zabývaly, rozhodly o nich, a uvedly, z jakých důvodů jim nevyhověly; neprovedení navržených důkazů opřely o úsudek, že navržené důkazy nemají vypovídací hodnotu ve vztahu k dokazované skutečnosti, a tím tudíž o důvod, který - jak je patrno z výkladu podaného výše - je Ústavním soudem uznáván.
V ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že tak je tomu v dané věci. Ústavní soud tudíž ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu