Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 632/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.632.10.2 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of defense and procedural errors in child support neglect case.

Numero d'incarto III.ÚS 632/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the appellant against the Supreme Court's dismissal of his appeal. The appellant argued he lacked a defense lawyer due to lack of funds and failed to properly cross-examine a witness regarding financial support payments. The court found the appellant did not request free legal aid and failed to submit necessary applications during the trial, while also noting the witness testimony was already available in prior proceedings.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 39 Listiny základních práv a svobod: Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud stěžovatel nedokáže prokázat zásah do ústavně zaručených práv nebo excesivní odklon od výkladových zásad soudů.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal right to defense free legal aid child support neglect procedural fairness Supreme Court appeal Constitutional Court ruling

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Criminal Procedure Act
Law No. 94/1963 Coll., on the Family

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Č. Ř., zastoupeného Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Kobylisy, Zenklova 230/66, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, č. j. 6 Tdo 1471/2009-200, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení dovolacího soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že:

1/ V rozporu se "zákonem" neměl v řízení obhájce, přestože u hlavního líčení dne 8. 1. 2009 o jeho ustanovení požádal s tím, že se ve věci "neorientuje". Jelikož mu soudy neposkytly poučení, neměl odpovídající procesní prostor k osvědčení, že nedisponuje prostředky k úhradě nákladů obhajoby, a tedy nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu.

2/ Ačkoli se dne 8. 1. 2009 k hlavnímu líčení "řádně a včas dostavil", zapisovatelka "vyzvala ke vstupu do jednací síně" pouze svědkyni, jeho bývalou ženu R. Ř. Jelikož zůstal "čekat na chodbě" a "nemohl podle § 215 tr. řádu klást svědkyni otázky" (kupř. "kolik finančních prostředků poskytl v inkriminované době synovi, k němuž má vyživovací povinnost, bez jakéhokoliv potvrzení", resp. "kolik od něj svědkyně převzala finančních prostředků určených na výživné bez potvrzení"), nebylo respektováno jeho právo vyjádřit se ke všem důkazům.

3/ Obecné soudy vycházely z výše výživného stanovené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2003, č. j. P 313/2000-515, jež však nenabylo právní moci, neboť mu nebylo řádně doručeno.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 1. 2009, č. j. 46 T 65/2007-117, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl s poukazem na § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Městský soud v Praze o odvolání stěžovatele usnesením ze dne 29. 7. 2009, č. j. 67 To 70/2009-157, rozhodl podle § 256 tr. řádu tak, že je jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. II. ÚS 45/94

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatel v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 125 odst. 1 tr. řádu).

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda nedošlo k porušení zásad trestního řízení v intenzitě, která by byla způsobilá založit nepřípustné ústavněprávní konsekvence, resp. zásah do stěžovatelova právního postavení v rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že se tak nestalo.

Je namístě předeslat, že z připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že své právní závěry založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze ničeho vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž odtud dospěly.

Významné je, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně vznesl námitky, které adresoval již soudům obecným, které se k nim korektně vyjádřily a jejich posouzení dostatečně a v přiléhavé podobě ve svých rozhodnutích odůvodnily. V ústavní stížnosti stěžovatel v polemice s obecnými soudy pokračuje, a to na úrovni jimi aplikovaného práva.

Ústavnímu soudu proto přísluší soustředit se k úsudku, že není důvod k závěru o pochybení obecných soudů v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad provádění a hodnocení důkazů. Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle; právní názory, které soudy ve prospěch výroku o vině uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné.

V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

K námitce nedostatku obhájce je adekvátní poznamenat, že není žádného důvodu oponovat dovolacímu soudu v závěrech, jimiž se s ní vypořádal. Pochybnosti o způsobilosti stěžovatele se náležitě hájit - ve smyslu § 36 odst. 2 tr. řádu a navazující judikatury, na kterou stěžovatele již dovolací soud upozornil (srov. rozhodnutí č. 27/1997 a č. 65/1978 Sb. rozh. tr.) - nevyvstaly, a přiměřenou znalost dané problematiky uvedený soud - ústavněprávně udržitelně - dovodil též z předchozího opakovaného odsouzení stěžovatele pro týž trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. O obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu stěžovatel nepožádal, v důsledku čehož nebylo ani možné obhájce ustanovit soudem (§ 33 odst. 2 a 4 tr. řádu); odpovídající procesní podání stěžovatel neučinil ani během hlavního líčení, neboť jím vskutku nemůže být sdělení, že "by chtěl do budoucna požádat o to, jestli by mu soud přidělil obhájce, protože není znalý těchto věcí, a že takto učiní písemnou formou" (procesní spis, č. l. 113). Není přitom pochyb, že důvody nutné obhajoby dány nebyly (§ 36 odst. 1 tr. řádu).

V kontextu ostatních provedených důkazů není nepřítomnost stěžovatele během úvodní části hlavního líčení - byť by vskutku (jak dovozuje stěžovatel) měla jít k tíži soudu prvního stupně - pochybením v míře, jež by dosahovala intenzity, opodstatňující odstranění napadeného rozhodnutí; z obsahu protokolu o hlavním líčení (procesní spis, č.l. 113) je totiž patrné, že stěžovatel po svém vstupu do jednací síně - ačkoli, jak sám uvedl, věděl, že svědkyně R. Ř. byla u hlavního líčení vyslýchána - žádné připomínky a návrhy na doplnění dokazování nevznesl a - především - ve své výpovědi se s jmenovanou svědkyní ztotožnil potud, že ve specifikovaném období na výživném nic nezaplatil a neplatí ani v současné době. Prostor pro oponenturu tvrzení této svědkyně - dostupných ve spisovém materiálu ostatně již v přípravném řízení - měl stěžovatel nadto i v rámci řízení odvolacího. Výstižnost nelze upřít ani (podrobně zdůvodněnému) konstatování dovolacího soudu, že podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného (§ 202 odst. 2 tr. řádu) byly splněny.

Ztotožnit je namístě se s dovolacím soudem i v názoru, že otázka právní moci rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2003, č. j. P 313/2000-515, nebyla pro výsledek řízení určující, jelikož vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona (85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině), a trestní odpovědnost za její neplnění není podmíněna odpovídajícím soudním určením. Obecné soudy na argumentované bázi dovodily, že stěžovatel o existenci vyživovací povinnosti věděl a vyhýbal se jí, byť mu byl znám obsah ustanovení § 214 tr. zák. (srov. procesní spis, č.l. 8 a 113), jakož se ostatně vyhýbal i trestnímu řízení.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Je očividné, že nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tedy doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat, a zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu