Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding fair process and identity of facts in criminal proceedings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the appellant Z. B. against the Supreme Court's decision to reject his appeal. The appellant argued that the proceedings violated his right to a fair process due to a potential discrepancy between the indictment and the final conviction regarding the identity of the criminal act. The court concluded that the prosecution's consideration of a more severe legal qualification during the trial did not constitute a violation of the principle of identity of facts or the right to defense.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The court's consideration of a more severe legal qualification during criminal proceedings does not violate the principle of identity of facts or the right to defense if the defendant was aware of the possibility.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem Praha 4 - Nusle, Družstevní 8/1395, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1391/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti Z. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu pro porušení práva na "fair proces". Jedná se o usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 13. 7. 2009, čj. 11 To 43/2009 - 1080. Tímto rozsudkem odvolací soud zrušil ve výroku o trestu rozsudek Krajského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 7 T 74/2005, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ. Při nezměněném výroku o vině zpřísnil stěžovateli trest uložený mu soudem prvního stupně a nově ho odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem.
Stěžovatel popsal celý průběh a vývoj trestního řízení. Poukázal zejména na to, že trestní stíhání bylo zahájeno pro trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ a vylíčil skutek, pro který se tak stalo. Věc nejprve projednával Okresní soud v Kladně, který v průběhu hlavního líčení rozhodl o postoupení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu, neboť z provedených důkazů vyplynulo podezření, že trestná činnost by mohla být považována za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) TrZ. Důvodem byla skutečnost, že soud shledal možné naplnění zvlášť přitěžující okolnosti v tom, že trestná činnost byla páchána ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. K tomuto stěžovatel uvedl, že okresní soud byl s těmito skutečnostmi seznámen již v průběhu přípravného řízení, a nikoli až při hlavním líčení. Proto měl ihned po podání obžaloby nařídit předběžné projednání obžaloby. Okresnímu soudu také vytkl, že se nezabýval totožností skutku, když ani v usnesení o zahájení trestního stíhání ani v obžalobě nebyly uvedeny skutečnosti svědčící pro existenci organizované skupiny působící ve více státech ani to, že trestný čin s takovou skupinou se spoluobviněným spáchali.
Vrchní soud v Praze určil, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Krajský soud v Praze, aniž zkoumal, zda byla totožnost skutku zachována. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 7 T 74/2005, rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, za účelem objasnění okolností směřujících k použití právní kvalifikace podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) TrZ. Tento postup nebyl odvolacím soudem akceptován. Podle stěžovatele byl tímto nesprávným postupem odňat svému zákonnému soudci. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho odsouzení bylo postaveno na dohadech, úvahách, a nikoli na důkazech. Neexistuje jediný důkaz , který by svědčil pro závěr, že se trestného činu dopustil ve spolupráci s organizovanou skupinou působící ve více státech. Věc byla projednávána a posuzována krajským soudem jako trestný čin podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) TrZ a tímto postupem byl odebrán svému zákonnému soudci. Uvedenou právní kvalifikací jeho jednání nebyla dodržena totožnost skutku, neboť ani usnesení o zahájení trestního stíhání ani vylíčení skutku v obžalobě neobsahuje znaky této kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Nesprávná právní kvalifikace se odrazila i v druhu, výši a způsobu výkonu uloženého trestu. V tom spatřuje důvod ústavní stížnosti, stejně jako v tom spatřoval dovolací důvod.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je tvrzení stěžovatele, že v trestním řízení nebyla dodržena totožnost skutku a s tím spojená věcná příslušnost soudu. Nesprávná právní kvalifikace podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) TrZ se odrazila v druhu, výši a způsobu výkonu trestu. Jedná se o argumenty, které jsou totožné s odůvodněním dovolání a s nimiž se Nejvyšší soud přesvědčivě vypořádal.
Jak vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, stěžovatel nebyl odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) TrZ, s trestní sazbou od deseti let, ale pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ, s trestní sazbou od dvou do deseti let. To je m.j. patrno i z druhu, výše a způsobu výkonu trestu, který byl stěžovateli uložen, byť nepodmíněně, ve výměře tří let ve věznici s dozorem. Názor odvolacího soudu o možné aplikaci odst. 4 písm. c) § 187 TrZ se týkal výroku o vině a s ohledem na zásadu reformace in peius byl jen v rovině úvah, aniž by se tato úvaha promítla do uloženého trestu.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že ve věci nebyla zachována totožnost skutku podle § 220 odst. 1 TrŘ, nezbývá než odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, kde je vyjádřen právní názor souladný s ustálenou judikaturou obecných soudů i trestněprávní naukou (viz
sp. zn. I. ÚS 143/02
). V českém trestním právu platná zásada obžalovací určuje meze, v nichž soud koná řízení na základě obžaloby. Soud může rozhodnout pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze nesmí překročit. Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události, popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, později v žalobním návrhu a následně v rozhodnutí obecného soudu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou, mezi obžalobou a rozhodnutím obecného soudu, je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku anebo při částečné totožnosti jednání nebo následku.
Z uvedeného vyplývá, že totožnost skutku neznamená, že mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu musí být úplná shoda. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek, tzn. že úprava popisu skutku nezpůsobuje porušení totožnosti skutku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek. K zachování totožnosti skutku pak postačí mj. shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, příp. byť i částečná totožnost jednání nebo totožnost následku. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku (srov. týž výklad v usnesení
sp. zn. I. ÚS 889/08
). V projednávané věci je podstatné, že trestní soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je ve věci stěžovatele rozhodující, zda s ohledem na znění původní obžaloby popis skutku, k němuž soud prvního stupně dospěl ve skutkové větě výroku o vině, nezakládal pro stěžovatele tzv. překvapivost rozhodnutí, a tím i porušení jeho práva na obhajobu (viz nález
sp. zn. III. ÚS 356/01
, srov.
sp. zn. I. ÚS 113/02
,
sp. zn. II. ÚS 445/06
). Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoli. Jak již konstatoval Nejvyšší soud: "Při srovnání skutku, jak byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání a jak byl vylíčen v obžalobě, a jímž byl poté obviněný (stěžovatel) uznán vinným, není z pohledu těchto úvah a pravidel žádných pochybností o tom, že totožnost skutku zůstala zachována."
Nutno podotknout, že ani stěžovatel nenamítá porušení zásady totožnosti skutku v poměru mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou a poté mezi obžalobou a pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Porušení zásady o totožnosti skutku spatřuje v tom, že v řízení před soudy byla, s ohledem na provedené důkazy, zvažována i přísnější právní kvalifikace podle § 187 odst. 1, 4 písm. c) TrZ. To nelze považovat za porušení zásady totožnosti skutku, neboť se jednalo pouze o úvahu o případné přísnější právní kvalifikaci jedné z verzí skutkového děje, v rámci probíhajícího dokazování, pokud se ji podaří dostatečně a bez pochybností objasnit, k čemuž nakonec nedošlo. Naopak, tím, že byla stěžovateli známa úvaha soudu o možné přísnější právní kvalifikaci, měl možnost uvádět na svoji obhajobu vše, co vyloučí toto, pro něj nepříznivé, právní posouzení.
V této souvislosti lze konstatovat, že Okresní soud v Kladně nepochybil, pokud, v návaznosti na provedené dokazování v hlavním líčení, dospěl k závěru o možné přísnější právní kvalifikaci, z toho vyplývající změně věcné příslušnosti. Proto správně předložil věc nadřízenému soudu, který rozhodl o věcné příslušnosti Krajského soudu v Praze. Skutečnost, že v řízení před soudy se nepodařilo prokázat, že stěžovatel spáchal čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) TrZ, nemá vliv na správnost postupu obecných soudů, týkající se věcné příslušnosti. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str. 6 - 8), který se touto námitkou zabýval.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu