Constitutional Court dismisses appeal claiming courts violated rights by demanding proof of assets for fee exemption.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings regarding court fee exemptions. The applicant argued that courts improperly demanded fresh proof of assets despite prior submissions and failed to appoint legal counsel. The court held that lower courts possess independent jurisdiction to assess fee exemptions and that the applicant failed to demonstrate arbitrary application of the law or procedural violations.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 36 odst. 3 s. ř. s.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: Constitutional complaints are inadmissible when lower courts act within their jurisdictional sphere without evidence of arbitrariness or violation of fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Tomášem Radoněm, advokátem se sídlem Kostelní 364/26, 170 00 Praha 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2010 č. j. 3 As 28/2009-147 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. srpna 2009 č. j. 10 Ca 49/2008-108, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Mělo se tak stát tím, že obecné soudy v jeho záležitosti, pokud se týkalo rozhodování o osvobození od soudních poplatků (§ 36 odst. 3 s. ř. s.), po stěžovateli požadovaly (bez vlastního šetření ex offo) aktuální prokázání jeho majetkových poměrů, ačkoliv tak již dle přesvědčení stěžovatele dostatečně (předtím při podání předchozí žádosti o osvobození od soudních poplatků) učinil. Dále potom tím, že požádal Krajský soud v Českých Budějovicích o ustanovení právního zástupce a o tomto návrhu nebylo před vydáním rozsudku Nejvyššího správního soudu rozhodnuto. V petitorním návrhu formulovaném advokátem se proto domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 271/2000
,
I. ÚS 201/02
,
I. ÚS 249/03
,
II. ÚS 249/03
,
III. ÚS 404/04
,
IV. ÚS 109/06
a další).
Dle názoru Ústavního soudu, který není další přezkumnou instancí v systému obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], napadená rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), pročež nezasahují do shora vymezeného ústavního práva stěžovatele.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu je v dostatečném rozsahu v intencích ustanovení § 36 odst. 3 s. ř. s., na který odkazuje, odůvodněn a nelze v něm spatřovat rozhodování bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy (srov. k této kautele coby zábraně proti svévoli nálezy
sp. zn. III. ÚS 511/02
,
III. ÚS 138/2000
,
III. ÚS 351/04
,
III. ÚS 501/04
,
III. ÚS 606/04
,
III. ÚS 151/06
,
IV. ÚS 369/06
,
III. ÚS 677/07
a další).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstatoval, že dotčení v právu na spravedlivý proces ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace příslušného zákonného ustanovení, spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (nález
sp. zn. IV. ÚS 2856/08
, srov. i nález
sp. zn. IV. ÚS 289/03
).
Dané okolnosti v posuzované věci stěžovatele zjištěny nebyly. Jak se z podrobně nadstandardně odůvodněného a konkrétní relevantní judikaturou podloženého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podává, soud neosvobodil stěžovatele od soudních poplatků nikoliv z důvodu, že by svůj výrok opřel o (věcným úsudkem vyvozený) závěr, dle něhož by stěžovatel měl dostatek prostředků, nýbrž že stěžovatel (ani po řádném poučení) věrohodným a úplným způsobem (vyplněním příslušného formuláře či jinak) nedoložil své osobní, majetkové a výdělkové poměry. Z kontextuálních okolností předmětné záležitosti postrádá takto pod aspektem ústavních kautel i významu námitka o ustanovení právního zástupce stěžovateli (při zohlednění obsahu § 109 odst. 4 s. ř. s.), když Nejvyšší správní soud naopak pro povahu věci netrval na jinak obligatorní podmínce právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti.
Pro uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu