Constitutional Court dismisses appeal against detention order due to lack of specific facts and procedural errors.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a detainee against lower court rulings regarding her arrest. The complainant argued that the courts failed to provide specific factual grounds for detention and incorrectly classified her actions as a crime, violating her rights to personal freedom and a fair trial. The court rejected these claims, noting that the lower courts adequately addressed the arguments and that the detention was a necessary measure for the criminal proceedings, which were subsequently concluded with her release.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Listina základních práv a svobod: Ústavní soud odmítá ústavní stížnost, pokud obecné soudy dostatečně odůvodnily rozhodnutí o vazbě a nebyly porušeny ústavní procesní principy.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti B. T. M., právně zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Čechovský & Václavek a partn., Praha 1, Václavské nám. 21, směřující proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. prosince 2009, č.j. 37 Nt 73/2009-32, a Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2010, č.j. 44 To 14/2010-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky pro podání ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na osobní svobodu, zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), její právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž právo na presumpci neviny do pravomocného rozhodnutí soudu, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny.
Citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6, byla stěžovatelka vzata do vazby. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla zamítnuta stížnost všech obviněných, včetně stěžovatelky, proti vzetí do vazby.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle a podrobně uvedla, v čem mělo spočívat pochybení obecných soudů, které rozhodovaly o její vazbě. V podstatné části ústavní stížnosti pak dovozuje absenci konkrétních okolností, pro které by existovala důvodná obava z naplnění některého vazebního důvodu, neboť jednání, pro které je stíhána, není trestným činem. Odkázala přitom na směrnici Rady Evropy 2002/90/ES, dále na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 566/03
či
sp. zn. III. ÚS 103/99
. Závěrem obsáhlého rozboru situace stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
K ústavní stížnosti se, na základě výzvy, vyjádřil za účastníka řízení - Obvodní soud pro Prahu 6, předseda senátu 37 Nt, který Ústavnímu soudu sdělil, že stěžovatelka byla dne 7. dubna 2010 z vazby propuštěna. Dále odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že je přesvědčen o důvodnosti trestního stíhání. Při rozhodování o vazbě se soud prvého stupně zabýval důvodností vazby pro každého z obviněných samostatně a na základě toho rozhodl. Ve stručnosti odkázal na spisový materiál, který Ústavnímu soudu k věci poskytnul. Ústavní stížnost navrhl odmítnout jako nedůvodnou.
Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 44 To. Ta konstatovala, že stížnostní soud se zabýval v podstatě shodnými námitkami, jaké jsou předloženy v ústavní stížnosti. Protože se s nimi soud vypořádal v napadeném usnesení, plně na odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázala a navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako nedůvodná.
Uvedená vyjádření nepřinesla novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 37 Nt 73/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedla, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjádřil princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností.
Jak je ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 patrné, podstatná část ústavní stížnosti, mimo konstatování zásahu a výčtu zaručených práv, je doslovným přepisem (včetně chyb a nepřesností) stížnosti ze dne 22. prosince 2009 (č.l. 76), kterou stěžovatelka brojila proti rozhodnutí soudu prvého stupně o vzetí do vazby. Stěžejní námitkou pak byla polemika stěžovatelky, zda její jednání je či není trestným činem. Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze se těmito námitkami zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal.
Podle judikatury Ústavního soudu je výklad konkrétních skutečností, odůvodňujících rozhodnutí o umístění, resp. o ponechání ve vazbě, především věcí obecných soudů. Ty musí, při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení, posoudit, zda jejich rozhodnutí je nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Vazbu je nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení.
Rozhodování o vazbě probíhá paralelně s řízením ve věci samé, přičemž shledají-li soudy, že jednání, pro které je obviněný stíhán, není trestným činem, adekvátně rozhodnou i o případné vazbě. V průběhu řízení samotného je posuzování naplnění znaků trestného činu hlavním předmětem činnosti soudu, přičemž podle čl. 39 Listiny jen zákon (trestní) stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.
Jak již výše zmíněno, stěžovatelka byla z vazby propuštěna. Je tedy zjevné, že obecné soudy posuzovaly okolnosti vazby důsledně a v souladu s procesními předpisy, takže v okamžiku, kdy pominuly vazební důvody, vydaly rozhodnutí o propuštění stěžovatelky z vazby. Rozhodnutí, jimž byla stěžovatelka dříve vzata do vazby, resp. jímž bylo vzetí do vazby potvrzeno jako správné, neshledal Ústavní soud jako způsobilé zkrátit stěžovatelku v jejích zaručených právech naříkaným způsobem.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu