Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding bankruptcy claim statute of limitations.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint as obviously unfounded. The applicant challenged the rejection of a bankruptcy claim due to a missed procedural deadline, arguing it violated fundamental rights. The Court ruled that the Constitutional Court lacks jurisdiction to re-evaluate the interpretation of sub-constitutional laws or the admissibility of appeals, as the lower courts already addressed the arguments logically and without arbitrariness.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw on the Constitutional Court § 43 para. 2 lit. a; The Constitutional Court may dismiss a complaint as obviously unfounded without a merits decision if it finds no violation of fundamental rights and the lower courts' interpretation of sub-constitutional norms is not arbitrary or excessively formalistic.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 12. 2009 č. j. 29 Cdo 80/2008-192 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2007 č. j. 9 Cmo 14/2007-177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou řádně a včas, stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2006 č. j. 15/40 Cm 6/2000-147 ve výrocích, jimiž soud prvního stupně určil, že stěžovatel (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) má za úpadcem Zemědělským družstvem Vladislav - v likvidaci pohledávku z nezaplacených úroků z prodlení ve výši 1.768.382,- Kč a pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 1.690.000,- Kč, tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť dospěl k závěru, že je bezpředmětné.
Podstatou ústavní stížnosti je jednak nesouhlas stěžovatele s interpretací lhůty k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu tak, jak ji učinil soud odvolací. Stěžovatel dále nesouhlasí s rozhodnutím dovolacího soudu o bezpředmětnosti jím podaného dovolání.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z textu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci vycházel při svém rozhodování z právního názoru, vyjádřeného též v judikatuře Nejvyššího soudu, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu není lhůtou procesní, nýbrž lhůtou hmotněprávní. K zachování této lhůty je nezbytné, aby žaloba došla nejpozději posledního dne lhůty soudu. Zmeškání lhůty přitom nelze prominout a při jejím zmeškání je pohledávka vyloučena z uspokojení v konkursu. Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci připadl konec zákonné třicetidenní lhůty na středu 23. 2. 2000 a žaloba byla doručena soudu až 24. 2. 2000, odvolací soud žalobu pro opožděnost zamítl.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, odmítl dovolání stěžovatele jako bezpředmětné, neboť v průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2008 č. j. 40 K 6/99-454, které nabylo právní moci dne 28. 8. 2009, zrušil konkurs na majetek úpadce proto, že majetek konkursní podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu. V odůvodnění svého usnesení dovolací soud uvedl, že dovolání stěžovatele se stalo bezpředmětné v důsledku okolností nastalých po vydání napadeného rozhodnutí a je tudíž namístě jeho odmítnutí. Dovolací soud dále konstatoval, že i kdyby dovolání věcně přezkoumal a napadené rozhodnutí případně zrušil, výsledky dovolacího přezkumu by se nemohly již v žádném směru projevit v konkursu, jímž byl tento spor vyvolán.
Jak vyplývá z výše uvedeného, napadená rozhodnutí obecných soudů se plně a ústavně vypořádávají s námitkami stěžovatele zopakovanými v ústavní stížnosti. Argumenty stěžovatele míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišný právní závěr, než jaký učinil odvolací soud, tedy přehodnotil jeho závěr o charakteru lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky. Obdobně stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud přehodnotil závěr dovolacího soudu o bezpředmětnosti jím podaného dovolání.
K této argumentaci stěžovatele Ústavní soud připomíná, že s ohledem na své ústavní postavení a ústavní rozhraničení pravomocí obecného a ústavního soudnictví není povolán k přezkumu správnosti aplikace předpisů podústavního práva, jak se domnívá stěžovatel. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Nesouhlas stěžovatele s výkladem podústavních norem obecnými soudy není možno řešit cestou ústavní stížnosti. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelem zpochybněný výklad právních předpisů není příkladem svévole, není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a ani jej nelze považovat za výraz přepjatého formalismu, jak tvrdí stěžovatel, není vyslovení protiústavnosti zpochybněných závěrů namístě. Soudy všech stupňů dostatečně logicky a srozumitelně vysvětlily, jaké důvody je vedly k napadeným rozhodnutím, a Ústavní soud na ně v dalším odkazuje. Dovolací soud srozumitelně a logicky objasnil důvody bezpředmětnosti dovolání stěžovatele a Ústavní soud se ztotožňuje s jeho závěry, vyjádřenými v odůvodnění.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, přistoupí, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu