Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1114/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.1114.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against administrative court decision that vacated first-instance judgment and remanded case.

Numero d'incarto IV.ÚS 1114/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a former police officer against a Supreme Administrative Court decision. The complainant argued that a specific judge lacked impartiality due to prior involvement in related cases and questioned the termination date of his employment. The Court ruled the appeal inadmissible because the administrative proceedings were not yet concluded, as the case had been remanded for further review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible against decisions that vacate lower court judgments and remand cases for further proceedings, as the substantive litigation remains ongoing.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility remitted case proceedings substantive litigation status impartiality of judge subsidiarity of constitutional review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2010 o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem, AK se sídlem Na Jarově 2425/4, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010 čj. 6 Ads 97/2009-57 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009 čj. 5 Ca 52/2006-28 a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatel popsal okolnosti, za kterých byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB, a namítl, že na rozhodování o kasační stížnosti v řízení, ve kterém se domáhal vyplacení peněžních a naturálních náležitostí příslušníka Policie ČR, se podílel soudce JUDr. Bohuslav Hnízdil. Tentýž soudce byl členem senátu Vrchního soudu v Praze, který v roce 2001 posuzoval zákonnost propuštění stěžovatele ze služebního poměru a který správní žalobu podanou proti rozhodnutí ministra vnitra posoudil jako opožděnou a odmítl ji. Toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Nejvyšší správní soud výslovně označil, byť v jiném případu týkajícím se dodržení lhůty k podání správní žaloby proti rozhodnutí ve věcech služebního poměru, jako contra legem a ústavně nekonformní. Stěžovatel má tak za to, že jmenovaný soudce, resp. senát Nejvyššího správního soudu, nebyl při rozhodování v jeho věci nestranný.

Stěžovatel dále oponoval právním závěrům Nejvyššího správního soudu prezentovaným v napadeném rozhodnutí a s odkazem na novější judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu podrobně rozvedl důvody, na základě kterých zpochybnil, že jeho služební poměr skončil již dnem 3. 8. 1990.

Z napadeného rozsudku přiloženého k ústavní stížnosti vyplynulo, že Nejvyšší správní soud konstatoval nesprávné právní posouzení věci Městským soudem v Praze a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč shledal kasační stížnost žalovaného důvodnou, a rozhodl, jak shora uvedeno.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález

sp. zn. III.ÚS 62/95

, Sb. n. u. sv. 4, str. 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Z tohoto pravidla Ústavní soud sice připustil výjimky, spočívající v tom, že lze napadat i pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební rozhodnutí v trestním řízení) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. v konkurzním řízení); to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stádia řízení, nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. Wagnerová E., Dostál M., Langášek T., Pospíšil I., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 381 a násl., Filip J., Holländer P., Šimíček V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 556). Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.

Pakliže tedy stěžovatel napadl rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci, bylo třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť řízení v jeho věci dále pokračuje. I když napadené usnesení Nejvyššího správního soudu je z hlediska formálního pravomocné, není jím ještě pravomocně ukončeno soudní řízení správní; z toho plyne, že v jeho průběhu přísluší stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv [srov. též nálezy

sp. zn. IV.ÚS 290/03

, Sb. n. u. sv. 32 str. 321 (326),

sp. zn. IV.ÚS 158/04

tamtéž sv. 37, str. 23 (31), či usnesení

sp. zn. IV.ÚS 372/04

,

sp. zn. IV.ÚS 1865/09

dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz].

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2010

Miloslav Výborný, v. r.

soudce zpravodaj