Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 950/10 ECLI:CZ:US:2010:1.US.950.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against police initiation of criminal proceedings for loan fraud.

Numero d'incarto I.ÚS 950/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint regarding the initiation of criminal proceedings for loan fraud. The applicant argued that the police decision lacked necessary elements and violated fundamental rights, but the Court found the complaint clearly unfounded. The Court determined that the initiation of proceedings is a procedural act not subject to substantive review by the Constitutional Court in this preparatory stage.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not substantively review procedural decisions to initiate criminal proceedings in the preparatory stage as they do not definitively infringe upon individual rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint initiation of proceedings preparatory stage procedural decision loan fraud substantive review fundamental rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
§ 160 odst. 1 trestního řádu
Tímto usnesením bylo, podle § 160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro účastenství na zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst.
§ 2 odst. 1 trestního zákoníku
Odkazem na zásadu zákazu retroaktivity trestních zákonů k tíži pachatele, zakotvenou v § 2 odst. 1 trestního zákoníku, vysvětlil, z jakého důvodu bylo jednání stěžovatele posouzeno zčásti podle nového trestního zákoníku a zčásti podle předchozí právní úpravy.
čl. 2 odst. 2 Listiny
Orgány činné v trestním řízení postupovaly v mezích a způsobem stanoveným trestním zákonem a trestním řádem (čl. 2 odst. 2 Listiny).
čl. 8 odst. 2 Listiny
Trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny).
čl. 40 odst. 6 Listiny
2, 5 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Nový Bor, Sloupská 135, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2010, čj. 2 KZV 7/2010 - 398, a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru hospodářské kriminality v Pardubicích, detašované pracoviště Hradec Králové, ze dne 1. 3. 2010, čj. KRPE-22-176/TČ-2010-170080, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížností L. M. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "státní zástupce") a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Uvedeným usnesením státní zástupce zamítl jeho stížnost proti shora označenému usnesení policejního orgánu. Tímto usnesením bylo, podle § 160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro účastenství na zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (bod č. 1-4, 6-10, 12-15) a pro účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. a), b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), dílem ve stadiu pokusu, podle § 8 odst. 1 TrZ, spáchaného ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) TrZ.

Stěžovatel tvrdil, že usnesení policejního orgánu trpí řadou pochybení. Podle jeho názoru je zcela vyloučeno, aby jednání bylo posouzeno jako pokračování v účastenství, přičemž organizátorství je zahrnuto v kvalifikované skutkové podstatě příslušného činu. Současně je nelogické, aby část jednání, ke kterému mělo dojít v letech 2007 až 2009, byla posouzena podle zákona účinného do 31. 12. 2009 a část podle zákona účinného od 1. 1. 2010. V usnesení chybí popis všech znaků skutkové podstaty, zejména subjektivní stránky, není z něho zřejmé, čeho se měl stěžovatel dopustit a celkově postrádá náležitosti dané ustanovením § 134 TrŘ. Nezohledňuje skutečnost, že úvěry jsou spláceny. Přesto byl na základě tohoto usnesení vzat do vazby.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstatou je nesouhlas stěžovatele se zahájením trestního stíhání. V této souvislosti je nutné připomenout, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. S ohledem na petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby nebylo předmětem ústavní stížnosti.

K zahájení trestního stíhání postačuje odůvodněné podezření, že určitá osoba spáchala trestný čin. Z povahy věci vyplývá, že v této rané fázi trestního řízení nelze vyžadovat, aby existovala jistota o spáchání trestného činu. K posouzení, zda předmětný skutek je trestným činem, zda skutečně naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení. Ty budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení, zejména před obecnými soudy, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatnit všechna svoje procesní práva tzn. i argumenty, které uváděl v ústavní stížnosti (údajná nesprávná právní kvalifikace, aplikace dřívějšího či pozdějšího zákona, hodnocení důkazů, zda jsou poskytnuté úvěry spláceny či nikoli, apod.) a jimiž se budou orgány činné v trestním řízení povinny zabývat. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků, které obviněnému poskytuje trestní řád a jimiž může hájit svá práva.

Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy nutno vykládat restriktivním způsobem. Pokud totiž Ústavní soud v daném směru ojediněle v minulosti vykročil ze své dnes již dostatečně ustálené judikatury, učinil tak v situaci, kdy na (v řádně odůvodněné stížnosti do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání uvedené) konkretizované, a nikoli také zcela bezvýznamné, námitky stěžovatele reagovalo státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, podle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň usoudit na důvody, které k takovému rozhodnutí okresní státní zastupitelství vedly (srov. nález ve věci

sp. zn. III. ÚS 511/02

, usnesení ve věci

sp. zn. III. ÚS 554/03

, http://nalus.usoud.cz). Vlastní usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ani tehdy Ústavní soud věcně nijak nepřezkoumával, neboť se jedná o procesní rozhodnutí, které, ač s sebou jistě nese pro dotčený subjekt nepříjemné následky, nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti napadl pouze usnesení policejního orgánu a uvedl zcela totožné námitky, které uplatnil již ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Zcela pominul navazující usnesení státního zástupce, který, jak je patrno z odůvodnění jeho usnesení, na tyto argumenty adekvátně reagoval. Uvedené usnesení, ve spojení s usnesením policejního orgánu, vyhovuje zákonným požadavkům stanoveným v § 134 odst. 2 TrŘ. Státní zástupce mj. zdůraznil, že v dané věci nejde o "pokračování v účastenství", nýbrž o účastenství na pokračujícím trestném činu, kterého se měl dopustit třinácti dílčími útoky, jejichž popis zahrnuje i subjektivní stránku. Odkazem na zásadu zákazu retroaktivity trestních zákonů k tíži pachatele, zakotvenou v § 2 odst. 1 trestního zákoníku, vysvětlil, z jakého důvodu bylo jednání stěžovatele posouzeno zčásti podle nového trestního zákoníku a zčásti podle předchozí právní úpravy. K námitce, že organizátorství je zahrnuto v příslušné skutkové podstatě, uvedl, že v kvalifikované skutkové podstatě je zahrnuto páchání trestné činnosti členem organizované skupiny, jímž může být jak ten, kdo trestnou činnost jako účastník zosnuje a řídí, tak ten, kdo ji přímo vykonává. Důvody, které vedly státního zástupce k zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jsou z jeho usnesení zřejmé a lze na něj v dalším odkázat.

Skutečnost, že se stěžovatel s jeho názorem neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Posuzováno v celkovém kontextu daného stadia trestního řízení nelze než uzavřít, že k namítanému porušení základních práv stěžovatele, chráněných ústavním pořádkem, nedošlo.

Trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Orgány činné v trestním řízení postupovaly v mezích a způsobem stanoveným trestním zákonem a trestním řádem (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny je vhodné doplnit, že se jedná o ustanovení vymezující, v návaznosti na čl. 1 Listiny, rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva, jejichž ochrany by se bylo možno domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy ČR. Tvrzení stěžovatele o porušení zásad plynoucích z čl. 40 odst. 6 Listiny není v daných souvislostech přiléhavé, neboť napadenými rozhodnutími není nikterak předjímán výsledek řízení v meritu věci.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu