Constitutional complaint dismissed for lack of exhaustion of remedies and inadmissibility of new claim.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a judicial executor against a regional court's refusal to award execution costs. The applicant argued the state should bear these costs, but the court found he had previously claimed reimbursement from the obligee in the appeal process. The court ruled that raising this new argument before the Constitutional Court violated the exhaustion of remedies requirement under the Constitutional Court Act.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant fails to exhaust all available legal remedies or introduces new arguments not raised in prior proceedings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl d v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. K. B., zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2010 č. j. 54 Co 926/2009-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení citovaného usnesení obecného soudu pro porušení svých základních práv a svobod
Napadeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., jímž nebyla stěžovateli jako soudnímu exekutorovi přiznána náhrada nákladů exekuce. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že v daném případě byla exekuce zastavena pro úmrtí povinného, přičemž dědické řízení po něm bylo pro jeho nemajetnost zastaveno. Popsaná situace vylučuje, že oprávněný zastavení exekuce jakkoliv zavinil a měla by mu být uložena povinnost nahradit náklady exekuce, jak v odvolání exekutor požadoval.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s napadeným rozhodnutím krajského soudu a je přesvědčen, že měla být uložena státu povinnost nahradit mu náklady exekuce.
Jak však plyne z rekapitulace odvolání učiněné krajským soudem v napadeném usnesení, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporoval, stěžovatel se v odvolání domáhal toliko náhrady nákladů exekuce po oprávněném (ne po státu). Stěžovatel tedy vznesl novou námitku až před Ústavním soudem, přičemž takový postup však přípustný není. Zákon o Ústavním soudu jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní konformitou stěžovatelem předložené otázky se Ústavní soud ve své judikatuře již zabýval. Například v usnesení
sp. zn. III. ÚS 2615/07
Ústavní soud dospěl k závěru o ústavní souladnosti stavu, kdy soudnímu exekutorovi nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, o což se jedná i v dané věci. Ústavní soud v citovaném usnesení konstatoval ve vztahu k situaci, kdy povinný v průběhu řízení ztratil právní subjektivitu a zanikl bez právního nástupce, přičemž oprávněná se před nařízením exekuce ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustila, především následující: "Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním exekuční činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (viz též usnesení
sp. zn. I. ÚS 9/06
,
sp. zn. II. ÚS 254/06
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).... Stěžovatel není nikterak nucen k výkonu exekutorské činnosti, v níž mu však současně není nijak bráněno. Je svobodným a dobrovolným rozhodnutím každého vstoupit do určitého povolání či určitou činnost vykonávat za podmínek stanovených v zákoně (článek 26 Listiny). Skutečnost, že s uvedenou činností jsou spojeny zákonem stanovené povinnosti, případně i určitá rizika, vyvažují výhody související s touto profesí (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii). Není-li stěžovatel srozuměn s riziky vyplývajícími z profese exekutora, může kdykoliv přestat tuto činnost vykonávat. Z uvedených skutečností nelze dovozovat porušení zákazu nucených prací (viz též usnesení
sp. zn. I. ÚS 189/06
,
sp. zn. II. ÚS 253/06
,
sp. zn. II. ÚS 372/06
) a nelze dovozovat ani porušení práva podnikat ve smyslu článku 26 Listiny."
Citované názory aproboval Ústavní soud i v nálezu
sp. zn. III. ÚS 1226/08
, přičemž tuto judikaturu Ústavního soudu krajský soud v napadeném usnesení citoval a vycházel z ní.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle § 43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný a z části dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu