Constitutional Court dismisses complaint regarding enforcement costs when client partially caused enforcement stoppage.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a regional court decision ordering her to pay enforcement costs. The applicant argued that the lower court violated her right to legal certainty by applying new laws retroactively despite established precedent. The court found the applicant's lawyer failed to address the lower court's reasoning, which correctly attributed partial fault to the applicant for her own lack of care and foresight in initiating the enforcement action.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 89 exekučního řádu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court dismisses a complaint where the appellate court, respecting intertemporal validity and established case law, finds the applicant partially at fault for the enforcement stoppage due to lack of due diligence, thereby denying the right to legal certainty.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Servisní služby s. r. o., se sídlem Petýrkova 1967/27, Praha 4, zastoupené JUDr. Šárkou Toulovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 25. 9. 2009 č. j. 23 Co 122/2009-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. 3. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím bylo porušeno její základní "právo na právní jistotu". Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala protiústavnost napadeného rozhodnutí pro jeho rozpor s již ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, která stanovuje, že z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb., jakož i ústavně konformní interpretace ust. § 89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2007, je protiprávní uložit při zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného oprávněnému povinnost k úhradě nákladů řízení, když oprávněný toto zastavení procesně nezavinil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 314/09
,
I. ÚS 969/09
či
I. ÚS 1851/09
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
K odvolání stěžovatelky (oprávněné) proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 1. 2009 č. j. 16 Nc 14776/2007-20, jímž okresní soud po zastavení exekuce uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4 165 Kč, Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví citovaným usnesením změnil napadené usnesení ve výroku II. tak, že zachoval povinnost stěžovatelky zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4 165 Kč, nadto uložil povinnému nahradit soudnímu exekutorovi odměnu ve výši 3 570 Kč. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že okresní soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu (zejména s nálezem
sp. zn. IV. ÚS 314/09
ze dne 5. 5. 2009) nesprávně použil při rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce ust. § 89 exekučního řádu ve znění zákona č. 347/2007 Sb., účinného od 1. 1. 2008, dle něhož v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinné hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Odvolací soud tedy posoudil povinnost oprávněné k úhradě nákladů soudního exekutora dle právní úpravy platné do 31. 12. 2007 a dospěl k závěru, že k zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného došlo s částečným zaviněním obou účastníků řízení. Na straně oprávněné shledal odvolací soud procesní zavinění ve skutečnosti, že "sám oprávněný potvrzuje, že předal soudní exekutorce k vymožení cca 300 až 400 pohledávek a předpokládal, že 65 % z těchto pohledávek je rizikových a možně nedobytných. Oprávněný tak vstupoval do exekučního řízení s vědomím, že ve větším množství případů nedojde, pro nedostatek majetku povinného, k vymožení pohledávky oprávněného a soudnímu exekutorovi vzniknou náklady exekuce, které mu nebudou uhrazeny" (str. 4 usnesení).
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavněprávní interpretací uvedené dikce § 89 exekučního řádu se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V stěžovatelkou citovaném nálezu
sp. zn. IV. ÚS 314/09
tuto judikaturu opětovně zevrubně rekapituluje, přičemž akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora [viz nález
sp. zn. IV. ÚS 2888/07
ze dne 12. 5. 2008 (N 84/49 SbNU 205)].
Ústavní soud především konstatuje zcela flagrantní pochybení právní zástupkyně stěžovatelky, která, aniž by se seznámila s odůvodněním napadeného rozhodnutí, podala "formulářovou" ústavní stížnost, která nadto sama jen stěží splňuje materiální náležitosti ústavní stížnosti. Právní zástupkyně zcela přehlédla, že odvolací soud změnil rozhodnutí nalézacího soudu právě z důvodů jí namítaného rozporu s pravidly intertemporality a nově sám ve věci rozhodl dle stěžovatelkou citované judikatury Ústavního soudu. Nutno uvést, že proti takto odůvodněnému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka nenamítá ničeho a nijak závěry odvolacího soudu nezpochybňuje. I přesto Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím uvádí, že krajský soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině a judikatuře Ústavního soudu (viz předchozí odstavec), přičemž své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistil skutkový stav, na který aplikoval přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, když dospěl k závěru, že vzhledem k neopatrnosti a neuvážlivému postupu lze stěžovatelce přičítat částečné zavinění na zastavení exekučního řízení.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu