Constitutional Court dismisses taxpayer's complaint over tax law interpretation as not violating fundamental rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the taxpayer's constitutional complaint regarding tax assessments for the year 2004. The taxpayer argued that the administrative courts' interpretation of tax withholding and receivables violated her fundamental rights and the principle of favorable interpretation. The court found no violation because the Supreme Administrative Court provided a logical, reasoned, and consistent interpretation of the tax law that did not contradict established jurisprudence.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; A constitutional complaint is inadmissible if the Constitutional Court finds that the contested decisions do not violate fundamental rights or that the lower court's interpretation of the law was reasoned and consistent with legal principles.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 24. března 2010 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Mgr. E. S., zastoupené JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 390/2007 ze dne 3. 9. 2008 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 104/2008 ze dne 14. 12. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí, z nichž prvým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky směřující proti rozhodnutí finančního ředitelství v její daňové věci a druhým pak její kasační stížnost proti rozhodnutí jmenovaného správního soudu.
V podrobně rozvedeném návrhu zrekapitulovala řízení před správními soudy, rozhodujícími o zákonnosti postupu finančních orgánů, jejichž rozhodnutími jí byla doměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, včetně rozhodnutí všech uvedených orgánů. Brojí pak proti výkladu zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jak jej v předcházejícím řízení podaly správní orgány a správní soudy, a to konkrétně pokud jde o výklad bodu 1 přílohy 3 uvedeného zákona a výklad ustanovení § 23 odst. 14, jenž byl uvedenými orgány podán, a předkládá svou interpretaci, pokud jde o výklad použitých pojmů "záloha" a "pohledávka", opírající se také o zápis Koordinačního výboru Ministerstva financí a Komory daňových poradců. Správním soudům pak vytýká také překvapivost jejich rozhodnutí a domáhá se, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do základních práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími zjištěn nebyl. Dle přesvědčení Ústavního soudu Nejvyšší správní soud, na jehož rozhodnutí se Ústavní soud především zaměřil, podrobně v potřebném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem vyložil důvody, které vedly k závěrům v daňové záležitosti stěžovatelky (přecházející z daňové evidence na účetnictví) přijatým. Interpretace relevantních ustanovení jím provedená není výrazem svévole, Ústavní soud ji považuje za ústavně konformní, přitom k poukazu stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k "dvojímu" výkladu norem třeba uvést, že tato na daný případ nedopadá, neboť, jak již uvedl Nejvyšší správní soud, v daném případě nestojí proti sobě dva rovnocenné výklady § 23 odst. 14 zákona o dani z příjmu, z nichž by bylo třeba volit ten příznivější pro daňový subjekt, ale naopak, jak gramatický, tak teleologický a systematický výklad tohoto ustanovení, jenž Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podal, nasvědčuje závěru o tom, že výraz "pohledávka", použitý v § 23 odst. 14 zákona o daních z příjmu, nezahrnuje poskytnuté zálohy.
Nejvyšší správní soud se také vyslovil k vzájemnému poměru uvedeného ustanovení a ustanovení bodu 1 přílohy 3 cit. zákona a objasnil též důvody - Ústavním soudem akceptované - svého postupu v poměru k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu, s jehož závěry se sice zcela neztotožnil, při přezkumu jeho rozhodnutí však nijak nevybočil z rámce právních otázek, vytyčených již v předcházejících řízeních, přitom s krajským soudem se v jeho konečném závěru o tom, že správní orgány v dané věci nepochybily, pokud v případě záloh poskytnutých stěžovatelkou postupovaly podle bodu 1 přílohy 3 zákona o daních, ztotožnil.
Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatelky o překvapivosti rozhodnutí, neboť jak krajský soud tak i soud kasační, jakož i finanční orgány v předcházejícím řízení se od počátku řízení zabývaly výkladem aplikovaných ustanovení. Na podrobné a vyčerpávající odůvodnění Nejvyššího správního soudu, reagující i na argumentaci stěžovatelky uváděnou v ústavní stížnosti, lze zcela odkázat a zároveň také připomenout roli Nejvyššího správního soudu, který je ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 150/2002 Sb., jako vrcholný orgán ve věcech patřících do pravomoci správních soudů, právě tím soudem, jenž je především povolán k výkladu "jednoduchého práva" a jeho sjednocování.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu