Constitutional Court dismissed constitutional complaints regarding land restitution as clearly unfounded and procedurally inadmissible.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two individuals against lower court decisions regarding land restitution. The applicants argued that the courts violated their fundamental rights, including the right to a fair trial and property rights, by dismissing their appeals. The Court determined the complaints were clearly unfounded because the Supreme Court had properly rejected the appeals as inadmissible without fundamental legal significance, and the lower courts' decisions did not infringe upon the applicants' constitutionally guaranteed rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints as clearly unfounded when the appealed decisions do not represent a violation of constitutionally guaranteed fundamental rights and freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. I. P. a 2. Ing. V. P., CSc., obou zastoupených JUDr. Michalem Chrůmou, Ph.D., advokátem v Praze 10, Hradešínská 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009 č. j. 28 Cdo 4237/2008-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 20098 č. j. 36 Co 111/2007-103 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2007 č. j. 10 C 237/2005-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o vydání pozemků, neboť tvrdí, že jejich vydáním byla porušena celá řada jejich základních práv, především právo na spravedlivý proces, právo na legitimní očekávání, právo vlastnit majetek, právo na právní jistotu a právo na rovnost v právních vztazích.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jejich žalobě, jíž se domáhali vydání rozsudku, kterým bude žalovanému podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.") uloženo převést do jejich spoluvlastnictví podle poměru výše jejich restitučních nároků pozemky, specifikované v napadených rozhodnutích. V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé polemizují se skutkovými i právními názory obecných soudů všech stupňů a předkládají svůj vlastní výklad příslušných zákonných ustanovení a jejich aplikaci na projednávanou věc.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, není opodstatněná. Z obsahu přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že tento soud odmítl dovolání stěžovatelů podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dané věci by dovolání mohlo být přípustné jen pro zásadní význam napadeného rozsudku, tedy podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dané věci ovšem dovolací soud, s odkazem na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu, konstatoval, že odvolací soud rozhodl ve věci správně a v intencích konstantní judikatury. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zásadní právní význam ve vztahu k napadenému rozsudku není dán, a v souladu s tímto závěrem odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné. Nejvyšší soud své rozhodnutí řádným a dostatečně podrobným způsobem odůvodnil a lze na něj v dalším odkázat.
Ústavní soud přezkoumal z hlediska své pravomoci vymezené v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rovněž napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 a rovněž v této části shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, když nic nenasvědčuje tomu, že tyto rozsudky představují zásah obecných soudů do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. V podrobnostech postačí znovu odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jež se adekvátně zabývá rovněž ústavněprávní argumentací stěžovatelů a cituje vedle svých vlastních rozhodnutí v obdobných věcech i relevantní judikaturu Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu