Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to new evidence in criminal conviction. Appeal rejected as inadmissible. Constitutional Court rejects appeal claiming unfair trial due to new evidence in criminal conviction. Appeal rejected as inadmissible.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by L. M. against lower court rulings regarding his conviction for neglecting child support obligations. The applicant argued that the trial violated his right to a fair process because the court relied on new evidence discovered after the initial indictment. The court ruled that the applicant's own admission of this new evidence meant the lower courts acted within their authority, and the complaint was therefore clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní soud odmítá ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, pokud stěžovatel sám v odůvodnění stížnosti uznává skutečnosti, které byly zjištěny až po vydání trestního příkazu, a které vedly k novým skutkovým zjištěním v hlavním líčení.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. M., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Rubkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Sukova 1307, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. listopadu 2007 sp. zn. 7 Tdo 1189/2007, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2007 sp. zn. 7 To 214/2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. března 2007 sp. zn. 6 T 62/2006, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 8, článku 36 odst. 1 a článku 39 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3. 2007 uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti podle svých sil uhradit dlužné výživné a řádně hradit běžné výživné.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání do výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 13. 6. 2007 odvolání stěžovatele podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel v uvedené trestní věci podal ještě dovolání, které opíral o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Dovolání stěžovatele však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 8. 11. 2007 sp. zn. 8 Tdo 1189/2007 odmítl jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Dle skutkových zjištění nalézacího soudu spáchal stěžovatel trestný čin dle § 213 odst. 1 tr. zák. tím, že v době od 1. 11. 2004 do prosince 2005 včetně v Praze 4 ani jinde řádně nepřispíval na výživu svého nezletilého syna P. M., ač mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 0 P 129/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 29 Co 417/2003, jenž nabyl právní moci dne 27. 1. 2004, byla jeho povinnost hradit výživné na nezletilého syna konkretizována tak, že má být hrazena ve výši 8.000,- Kč měsíčně splatných vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky M. M. Dle výroku o vině rozsudku obvodního soudu byl stěžovatel v období od listopadu 2004 do prosince 2005 s ohledem na své výdělkové možnosti a majetkové poměry schopen plnit svou vyživovací povinnost ve výši nejméně 3.000,- Kč měsíčně, přičemž od listopadu 2004 do prosince 2005 včetně v každém měsíci uhradil vždy pouze 500,- Kč a na výživném tak za shora uvedené období dluží nejméně 35.000,- Kč.
Citovanému rozsudku prvoinstančního soudu předcházel v téže věci trestní příkaz ze dne 31. 8. 2006, jímž byl stěžovatel rovněž uznán vinným trestným činem dle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na dobu 15 měsíců s omezením spočívajícím ve zkušební době dle svých sil uhradit dlužné výživné a hradit běžné výživné.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel nejprve uvedl řadu námitek skutkového rázu; podle svých tvrzení byl odsouzen za skutek, který se nestal, neboť výživné na syna nebyl s to platit z toho důvodu, že veškerý jeho majetek protiprávně získala do dispozice a zadržuje jeho bývalá manželka. V druhé části ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že mu byl bez náležitého odůvodnění citovaným rozsudkem uložen přísnější trest než v původním trestním příkazu. Skutečnost, že "zvýšení trestu" oproti trestu uloženému posléze zrušeným trestním příkazem nebylo obecným soudem nijak odůvodněno, považuje stěžovatel za výraz svévole a porušení svého práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu, podle nějž uvedenou námitku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 tr. řádu.
Stěžovatel kromě citovaného návrhu zaslal Ústavnímu soudu mimo zákonné zastoupení ještě řadu přípisů a listin jako "doplnění" ústavní stížnosti. K těmto částem podání stěžovatele však Ústavní soud nemohl přihlížet, neboť by šlo o obcházení ust. § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 141/97
, popř.
III. ÚS 2652/08
, dostupná v databázi NALUS).
II. Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Tato vyjádření byla stručná a odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí. Předseda senátu dovolacího soudu ve svém vyjádření poukázal na to, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou opakováním obhajoby stěžovatele uplatněné v trestním řízení a pouze odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 213/2000
. Vzhledem k tomu, že stručná vyjádření účastníků zjevně neobsahovala žádné nové argumenty nad rámec napadených rozhodnutí, nepovažoval Ústavní soud za nezbytné zasílat je stěžovateli k replice.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy [čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR]. Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Opakovaně rovněž zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva i princip zdrženlivosti a vlastního vědomého sebeomezení, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (self-restraint, viz např. rozhodnutí ve věci
sp. zn. III. ÚS 264/03
,
II. ÚS 489/01
,
I. ÚS 177/01
a mnohá další). Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení
sp. zn. III. ÚS 2777/08
).
V projednávané věci je první část argumentace stěžovatele tvořena ryzí důkazní polemikou, jež staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež mu s ohledem na výše vyslovené zásady nepřísluší. V projednávané věci je navíc vhodné připomenout, že otázkou vyživovací povinnosti stěžovatele k nezl. P. M. se Ústavní soud již podrobně zabýval v usnesení ve věci
sp. zn. III. ÚS 1679/08
, jímž jako zjevně neopodstatněnou odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 11. 2006, č. j. 0 P 129/2003-530 a navazujícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud jde o otázku naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 213 odst. 1 tr. zák. jednáním stěžovatele, popsaným ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, str. 6 až 7.
S právním názorem Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožňuje i pokud jde o otázku naplnění důvodů dovolání dle § 265b odst. 1 tr. řádu. Je zřejmé, že argumentace stěžovatele se týká odůvodnění rozhodnutí o trestu uloženém zcela v zákonných mezích, nikoli uložení trestu nepřípustného druhu či výměry ve smyslu ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, natož nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V rovině ústavněprávního přezkumu Ústavní soud považuje za zásadní, že stěžovatel sám v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí a nikterak nesporuje skutečnost, na niž poukázal dovolací soud, že totiž napadený rozsudek nalézacího soudu byl vydán po rozsáhlém doplnění dokazování v hlavním líčení; nalézací soud tak vycházel z nových skutkových zjištění, v době vydání trestního příkazu neznámých (viz podrobnou argumentaci na str. 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V projednávané věci jde tudíž o případ podstatně odlišný od situace, kterou Ústavní soud řešil v nálezu pod
sp. zn. II. ÚS 213/2000
, kdy obecný soud při vydání obou typů rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění totožných, kdy téže skutkové konstelaci byla v různých fázích trestního řízení přikládána bez rozumného vysvětlení rozdílná váha pro rozhodnutí o druhu a výši trestu. V projednávané věci však námitky stěžovatele představují pouze nesouhlas s tím, že obecný soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku nijak nezohlednil mírnější trest uložený prve trestním příkazem. Takový postup však sám o sobě nepředstavuje zásah do základních práv stěžovatele, jak Ústavní soud konstatoval např. v nálezu
sp. zn. III. ÚS 39/09
, na jehož odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.
Protože v projednávaném případě nebylo porušení základních práv stěžovatele zjištěno, byla ústavní stížnost posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný, jejž byl Ústavní soud nucen podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu